Dne 26. prosince 2002 bylo v Mřivých Smrtkách založeno sdružení římskokatolických věřících, které do života české církve vstupuje pod názvem Laická liga ochrany ohrožených katolických kněží (LLOOKK).

Její zakladatelé totiž ve svém okolí zaznamenali ve dnech, jež založení LLOOKKu těsně předcházely, vysoký výskyt jevu, pro nějž se začíná prosazovat název "syndrom kněžského shoření".

Tento jev se v počátečním stadiu v mnohém shoduje se známějším syndromem kněžského vyhoření. Syndrom kněžského shoření však nastává nejen u pastýřů, kteří sice nejsou spokojeni se stylem, podmínkami a výsledky pastorační práce, avšak ještě nestihli vyhořet, ale i u kněží vcelku spokojených a vyrovnaných.

Spouštěčem syndromu kněžského shoření je fyzická namáhavost duchovní služby především v souvislosti s hlavními svátky církevního roku. Porucha se projevuje vyčerpáním, zhroucením a často bohužel také následným úmrtím postiženého jedince.

Členové LLOOKKu se však nechtějí věnovat analýze tohoto jevu na teoretické rovině. Jejich záměrem je změnit situaci, která syndrom kněžského shoření vyvolává. Mimo jiné se proto zavazují:

- přistupovat ke svátosti smíření pravidelně, ne však v termínech, kdy lze očekávat zvýšený zájem nečlenů LLOOKKu o svátostnou službu. Konkrétně to znamená (kromě naléhavé potřeby):
1. nezpovídat se v neděli,
2. nezpovídat se přesně o prvních pátcích, ale ve dnech, které prvnímu pátku těsně předcházejí nebo po něm následují,
3. nežádat o zpověď mezi 3. neděli adventní nebo 5. neděli postní a následným Božím hodem.

- zázraky očekávat od Boha, ne však od svého duchovního správce, tedy například:
1) spokojit se s tím, že duchovní otec přednese na Boží hod totéž kázání při jitřní mši, při mši (první, druhé, třetí i čtvrté) ve dne, a dokonce i při večerní,
2) neočekávat u duchovního správce schopnost bilokace, třebaže odnemapěti bývala půlnoční v našem kostele přesně o půlnoci,
3) smířit se s tím, že pan farář, administrátor či kaplan pojede na opravdovou dovolenou, při níž se bude lenošně válet u moře, zbytečně chodit po horách nebo povede marné řeči s obyvateli svého rodiště, a že prázdninový pobyt dětí a mládeže zajistí buď farníci sami nebo jej nezajistí nikdo,
4) trpělivě snášet to, že ani kněz nemusí být stále ve formě a mít dobrou náladu,
5) a tak dále v mnoha jiných věcech.

- vnitřně přijmout skutečnost, že i kněz je člověk a že by proto mohl mít zájem o teplé jídlo, čisté prádlo či vyhřátou místnost, jež si ne vždy stihne nebo může sám zajistit; daleko před teplým jídlem však bez pochyby stojí upřímně hřejivé slovo v příhodnou chvíli. Kněz totiž po vyřčení slov "Jděte ve jménu Páně!" nepřestává existovat.

Organizační výbor LLOOKKu se dále usnesl, že mimořádnými členy sdružení mohou být ordináři. Těm se pak navrhuje:

- nakolik je možné nepřetěžovat kněze úřední agendou a podporovat co největší podíl farníků na správě farností (samozřejmě s výjimkou vlastní duchovní služby), aby se kněz mohl věnovat tomu, co laik dělat nemůže,

- kontrolovat zaměstnance svých úřadů, zda pro potvrzení důležitosti svého pracovního místa nevymýšlejí úřední úkony, bez nichž by bylo možné vcelku spokojeně žít,

- co nejčastěji se všemi kněžími své diecéze komunikovat na osobní a soukromé rovině, protože leckteří z nich nikoho jiného nemají (nebo si to aspoň myslí); spokojenější pastýři mívají totiž spokojenější ovečky, a to je jistě důležitější než lecjaká pouť, i kdyby třeba byla národní či středoevropská.

Členem LLOOKKu se může stát každý katolický křesťan, který třikrát za sebou nahlas či v duchu zopakuje větu: "Přece je neodrovnáme všechny.", která je také hlavním heslem nového sdružení.