Na slavnost Zjevení Páně neboli Epifanii se lze dívat a její smysl vnímat z různých úhlů. Tím nejzákladnějším je jistě ten, že křesťané v tento den děkují Bohu za seslání univerzálního Mesiáše. Na svět tedy nepřichází nějaký pouhý budoucí zachránce Izraele (politický mesiáš židovstva) ani nepřichází nějaký spasitel predestinovaných, tedy předurčených pro spásu, jak se nám i během dlouhých křesťanských dějin snažili někteří namluvit. Křesťané slaví skutečnost, že Bůh přišel pro všechny a všichni u něj mají šanci – křesťanství tedy není nic výslovně exkluzivního, vejdou se do něho i mágové z Persie, stejně jako lotr po pravici Kristova kříže. Stačí jen jediné – přijít „k Ježíšovým jeslím“, tedy k Němu a uznat ho i za svého Pána a zachránce. Proč? Protože on se právě takto a právě proto stal člověkem!

Pohled na scénu klanění tří králů má však ještě další roviny pohledu. Jednu z nich naznačil barokní mystik Johann Scheffler (1624-1677) známý jakožto Angelus Silesius ve svém slavném glosáři Poutník cherubínský. V sedmém oddílu hovoří o tom, že

„Chceš-li mít dary, jenž mudrci (Kristu) nesli, pak se příliš nevzdaluj od těch jeslí!“

To je velmi nosná myšlenka dnešního dne – slavnosti Zjevení Páně. Ať už se tři dary oněch údajně Tří králů interpretují jakkoliv, vždy jde nakonec o symboliku daru zlata jakožto bohatství, daru kadidla jakožto moci a daru myrhy jakožto úctyhodnosti. Mágové přinesli hledanému božskému dítěti právě tyto dary, a tak mu vyjádřili, že ho vnímají jakožto bytost zasluhující bohatství, moc i úctu. A o tyto hodnoty v životě každého člověka právě jde, jelikož bohatství, moc a úctyhodnost jsou „věci“ důležité pro naplnění lidského života. Bůh je od člověka nepotřebuje dostávat, doufejme, že je má v plnosti – v jiného Boha bych ani věřit nechtěl. Jak ovšem ukazuje náboženská zkušenost všech dob i kultur, zbožné darování čehokoliv ze strany člověka se nakonec obrací zpět ke zbožnému: Bůh štědře vrací člověku to, co mu člověk ochotně nabídl. Řekněme si upřímně: Co by Bůh dělal s krabicí zlata, kadidla a myrhy? Kristus sám však později řekne, že pokud mu člověk cokoliv předá – obětuje, On sám mu to vrátí stonásobně. Ve scéně klanění mágů je proto důležitá symbolika přítomnosti těchto dárců v Betlémě „u jeslí“. Tito bohatí mágové si nenechávají své bohatství pro sebe, ale nabízejí je tomu, kterého vnímají jakožto božského. Za to dostávají radost ze setkání s Bohem, která je pro ně bohatstvím, zakoušením moci a úcty, jak čteme a dále si rozvíjíme z krátkého Matoušova vyprávění. Tato scéna je nepochybně inspirativní v každé době a je přímo výzvou pro sekularizovaného Sobečka západní kultury, který tak často schovává své zlaté truhličky do své skříně! Je výzvou v tom smyslu, že cokoliv ze svého „zlata“ si nechám a nenabídnu Jinému, bude ztraceno. Jakoukoliv touhu po moci, kterou vyjádřím „okuřováním sebe sama“ ve svých často neplodných egoistických výlevech, nakonec draze zaplatím samotou, opuštěností a frustrací. Jakýmkoliv „pomazáváním si vlastní hlavy“ a vyžadováním povinné úcty ke své osobě si získám pouze nepřátele a antipatie a nakonec se stanu směšným i sám před sebou. To platí pro všechny, pro mne na prvním místě, pro moji církev neméně, stejně jako to platí pro každého křesťana a potažmo i každého člověka, který chce svůj život zachránit a nikoliv ztratit.

Chceme-li tedy mít tyto dary, které mudrci nesli Jemu, nevzdalujme se příliš od jeho jeslí. Někdy se ve své slabosti vzdálíme, to je nepochybné a Bůh s naší slabostí počítá. Avšak v principu není možné zbohatnout jinak než své vlastní bohatství nabídnout Bohu a to nejčastěji cestou přes naše bližní. Musíme mít stále na paměti, že ti mágové se přišli poklonit dítěti, ve kterém viděli Boha. A to je další duchovní rovina této Epifanie. Bůh nechce zlaté oltáře pro svoji potřebu, protože je jednoduše nepotřebuje. Ale v Betlémě Josefovi s Marií přišlo zlato, kadidlo a myrha nepochybně vhod, protože ho použili jakožto platidlo pro zajištění svého plně lidského bezbranného malého Ježíše. Vždyť už za pár dní museli prchat do exilu... Naše bohatství tedy nemá pouze symbolickou, ale zcela reálnou hodnotu pro potřebné tohoto světa, v jejichž bídě – hmotné i duchovní – se skrývá „potřebný Bůh“, kterému takto můžeme všechno své bohatství nabídnout. Nevzdalujme se tedy se svými peněženkami, svým volným časem, svojí hrdostí příliš od Jeho jeslí – nabízejme se Mu stále.

Autor je vysokoškolský kaplan v Liberci a pedagog na tamní univerzitě.