Jelikož se teď v různých médiích – pochopitelně – vyrojila (a jistě ještě vyrojí) řada různých vzpomínek, komentářů či přípodotků inspirovaných tím, že tento týden prošel P. Jiří Reinsberg na věčnost, raději hned na úvod zdůrazním, že jim v tom nehodlám ani konkurovat, ani rozmnožovat jejich počet. Píšu proto, že jsem byl o to Magazínem ChristNet.eu požádán. Jinak bych se do toho nepouštěl. P. Jiří byl a je příliš součástí mé životní historie, než abych se teď sám od sebe zabýval tím něco o něm napsat.

V osmašedesátém - když to nejen u nás v Československu na chvíli začalo "tát", ale i já jsem se začal křesťansky probouzet - jsem se pateru Jiřímu ještě záměrně vyhnul, protože mně přišlo "chození na Rajnsberga" hodně snobské. Ale když jsem po vojně koncem roku 1976 nastoupil ve Výpočetním centru Vysoké školy ekonomické (která sídlila tam, co dosud - tedy na kraji Žižkova nad Hlavním nádražím), stala se mou polední konstantou cesta dolů k Bulharu, dál Hybernskou na Příkopy - a pak ke svatému Havlu na čtvrt na jedničku.

Po ní do Vegetárky - a pak zase pěkně pozpátku až na náměstí Antonína Zápotockého. Tenkrát jsem to celé běhával. Teď se to náměstí jmenuje Winstona Churchilla a já bych určitě neuběhl ani desetinu té cesty. Vegetárku, kde se člověk naší cenové kategorie mohl bez obav ze ztráty zdraví i peněz v klidu najíst, ovšem už záhy nové kapitalistické poměry po roce 1990 poslaly do říše stínů.

Ale v sedmdesátých a osmdesátých letech to byla má denní štace. U sv. Havla se střídali Jiří Reinsberg s Miloslavem Mášou, na následující oběd ve Vegetárce zabrousil (a to často) jen P. Jiří. Ta polední všednodenní mše - zpravidla netrvala déle než 25 minut - měla pro mne sama o sobě celou řadu přínosů, o kterých se tu šířit nebudu.

Ale těch 15 let mi umožnilo téměř hmatatelně zažívat kněžskou opravdovost Jiřího Reinsberga. Mnozí v souvislosti s ním vyzdvihují jeho kázání a humor a neotřelost a podobné, jistě též pozoruhodné jeho přednosti. Ke mně ovšem nejvíc promlouval tím, s jakým vnitřním nasazením sloužil pokaždé tuto bohoslužbu. Vždy, jako by ji sloužil poprvé.

Na rozdíl od toho, co běžně zažíváme od jiných kněží při bohoslužbách i mnohem "slavnějších", nikdy jsem ho neslyšel pronést jednu jedinou větu liturgie tak, jako by ji jen mechanicky oddeklamoval. Za každým slovem vždycky znovu a znovu stál celou svou bytostí. Liturgie v jeho podání byla strhující spolutvorbou Boha a člověka, který se mu plně dává k dispozici, a přitom právě tím dosahuje maxima své svobody a důstojnosti.

Schválně si dávejte v následujícím období pozor na to, jak celebrující například pronáší na začátku Preface: Vpravdě je důstojné a spravedlivé, dobré a spasitelné, svatý Otče, všemohoucí, věčný Bože, abychom Ti vzdávali díky... . Až do setkání s paterem Reinsbergem jsem slyšel vždycky jedním dechem "svatyočevšemohoucivěčnýbože". Ne tak P. Jiří.

Pokaždé se při té bohoslužbě, která - opakuji - nikdy netrvala déle než 25 minut (abychom my, "pracující", stihli včas návrat během polední přestávky), zastavil nad každým z těch slov a doslova je vytvořil v hloubce svého srdce. Svatý Otče. Všemohoucí. Věčný Bože…. I to, co by u jiného vypadalo jako "komedie", bylo pak u něj pravdou vyrostlou z onoho skutečného "zpřítomnění" jeho srdce pro to, co právě jako Boží služebník konal.

"Každý z nás je originální myšlenkou Boží lásky". "Jde o to, abychom byli naplno tím, čím už jsme - jenom o tom nevíme." Tyto dvě věty pro mne shrnují jádro jeho myšlenkového odkazu, který nám tisíci různými způsoby předkládal po těch patnáct let, na jejichž začátku jsme asi všichni byli přesvědčeni, že se konce komunistické vlády držené sovětskými tanky nedožijeme, a na konci jsme byli spíš zaskočení, že jsme se tak kolosálně mýlili.

Krátce nato jsem byl vyzván, abych se pokusil založit náboženskou redakci v Českém rozhlasu - a s našimi pravidelnými setkáními u sv. Havla a ve Vegetárce byl konec. Přiznávám, že jsem si společně s několika nejbližšími přáteli kladl otázku, zda se zvládne Jiří Reinsberg "aklimatizovat" v nových poměrech. Vždyť už mu bylo přes sedmdesát! A nohy mu začínaly vypovídat službu… Zvládl to. Rozhodně lépe, než mnozí z nás - mnou počínaje.

Jistě i proto, že - jak se před pár lety přiznal – "Nejhorší je, že já ti vobčas zapomenu, že mi není vosumnáct." Teď už ten problém jistě nemá. Má věk svého srdce. Zhruba osmnáctiletého.

Být v životě rovný

Může-li v dnešní době mladé lidi skauting zaujmout, aby se nestali těmi chuligány? Určitě! Skauting ale není léčidlo na blbce. Skauting je zvláštní věc. Je to skoro výběrová záležitost. Protože všechny ty prvky, které skauting uplatnil, může dělat kdokoli, až na tu ideu věci. To ne! Můžete mít perfektní pionýry, můžou to být šikovní ochránci přírody, výborní přírodovědci nebo skvělí sportovci, lidi, kteří se vyznají ve všech možných oborech. To všechno jsou věci, které můžete mladým lidem dodat. Můžou to být lidi, kteří se dostanou do docela slušný společnosti. Do takových těch "Rychlých šípů". Tam, co držej pěkně pospolu. Ale tohle je jiné. Jak je to v tom úsloví? "Skautem jednou, skautem navždycky." Vedle Baden-Powella máte spoustu takových lidí, kteří byli hloubaví a šikovní. Jako Seton. Ale ten vyloženě evropský prvek, totiž toho rytířského ducha, toho, kdo se snaží hrát dokonale fair-play, to dává jen skauting.

Člověk občas o něco někde zakopne, ale hlavní je, že v sobě drží ideu věci, a když je toho zapotřebí, umí vše, co se naučil, použít, protože smysl skautingu je vychovat člověka tak, aby byl v životě rovný a aby si dovedl vždy pomoci.

Jiří Reinsberg – Amundsen
Z publikace "Moje Archa úmluvy"