Seznamka
Celé záležitosti byl dle mého názoru věnován až příliš velký prostor, vzhledem k tomu, že se na těchto stránkách publicisticky o dění v CČSH moc nepíše. Důvodem může být i malý počet věřících (cca 1% ve srovnání k počtu obyvatel ČR), kteří se k CČSH přihlásili při posledním sčítání lidu (2001). Rád tedy využívám zvýšeného zájmu o dění u "husitů" a nabízím čtenářům článek o vzniku, vývoji a současném dění v tomto křesťanském proudu, ke kterému se formálně hlásí i prezident Václav Klaus.
Podle adjektiva husitská si zřejmě většina nezasvěcených dává CČSH do přímé souvislosti s husitským hnutím. Není to ale tak docela pravda. Církev vznikla v roce 1920 z modernistického hnutí v rámci římskokatolické církve. Její původní název byl Církev československá. Až v roce 1971 byl název doplněn o slovo husitská. Církev vznikla na národním principu a k jejímu vzniku výrazně přispěla atmosféra doby. Římskokatolická církev byla zkompromitována spojením s nenáviděnou habsburskou monarchií, protikatolicky byla ovlivněna velká část veřejnosti včetně prezidenta Masaryka. Z Německa se šířila další antikatolická vlna spojená s hnutím Los von Rom (Pryč od Říma).
Po zhroucení dosavadní hierarchické struktury po roce 1918 reprezentovala římskokatolickou církev v českých zemích tzv. Jednota československého duchovenstva. Ta v roce 1919 předložila Římu návrh obsahující mimo jiné požadavky na zřízení československého patriarchátu, zavedení farních rad a volitelnost církevních úřadů, zdobrovolnění celibátu či povolení češtiny jako liturgického jazyka.
Po odmítnutí těchto požadavků radikálnější skupina kněží založila 8. ledna 1920 novou církev. Připustili bychom si "kdyby", k onomu rozdělení by nemuselo dojít, pokud by tehdejší situace v církvi byla řešena sněmovním procesem na národní úrovni, tak jak se to děje dnes a ne nekompromisně a direktivně z Říma. Nastolené požadavky řešené dialogicky na sněmu mohly ztratit svoji výbušnost. Mnohé z toho, co českoslovenští modernisté požadovali, bylo později přijato na II. vatikánském koncilu také na celosvětové úrovni.
Dějiny se ale změnit nedají, k nové církvi vzniklé na národním principu se ve dvacátých letech minulého století hlásilo přes půl milionu věřících. Dnešní počet je necelých sto tisíc lidí. Důležitým rozcestím v počátečním období byl směr orientující se na svobodný náboženský vývoj reprezentovaný prvním patriarchou Karlem Farským a propravoslavný proud vedený Matějem Pavlíkem, pozdějším biskupem Gorazdem.
Teologicky církev reprezentuje středovou pozici. ČSCH má sedm svátostí a liturgie podobnou strukturu jako katolická. S protestantismem ji pojí např. pojetí večeře Páně (chybí transsubstanciace). Vedle dominující západní tradice se v bohoslužbách uplatňují i prvky východní. Převládající bohoslužba je zpívaná liturgie Karla Farského. Brzy se ale začaly prosazovat i vlivy, které církev vzdalovaly klasickému křesťanství a blížily se spíše unitářství. Později věroučná libovůle ustupovala. Zde mají možná kořeny narážky typu "Čechoslováci křtí ve jménu republiky". Dnes to ale již určitě není pravda, pokud někdy vůbec byla, jinak by katolíci (ŘKC) a evangelíci (ČCE) neuzavřeli s CČSH dohodu o vzájemném uznávání křtů.
Církev je rozdělená do 5 diecézí. V jejím čele stojí volení biskupové a diecézní rady. Dnes má CČSH i první ženu Janu Šilerovou v biskupském úřadě. Tomu se nelze v prostředí, kde je téměř polovina žen v duchovenské službě, divit (266 duchovních, z toho 130 žen -údaje z r. 1999).
Církev je členem Ekumenické rady církví (ERC) a má svůj díl zodpovědnosti za "zemětřesení", ke kterému na radě došlo ke konci roku 2000 a které vedlo až k rezignaci tehdejšího předsedy ERC Pavla Smetany (bývalý synodní senior Českobratrské církve evangelické) na úřad. Příčinou rezignace byl jeho zásadní nesouhlas se samostatným jednáním představitelů 4 církví (CČSH, pravoslavná, starokatolická a apoštolská církev), kteří bez konzultace s ostatními členy ERC zaslali dopis na ministerstvo kultury ve věci financování církví státem. Obsahem stanoviska těchto církví bylo podle názoru evangelíků (viz evangelický časopis Český bratr) v podstatě zachování stávajícího stavu financování církví ze státního rozpočtu a nesouhlas s dalším jednáním o jeho změně. Dnes by možná k tomuto konfliktu nedošlo, vzhledem ke změně stanoviska nového vedení evangelické církve k této věci (Evangelíci jsou pro zachování státního financování církví) (V odkazované zprávě je nespravně uvedeno jméno synodní kurátorky ČCE, která se jmenuje Čejková ne Bočanová, po překonání technického problému bude text opraven - čtenářům se omlouváme.)
Sympatická je otevřenost církve k různým tradicím českých a světových dějin křesťanstva. Významné postavení má dnes tradice husitská. Byly zmiňovány i prvky východní tradice v církvi. Zajímavé je, že již v roce 1452 byla utrakvistická (podobojí) církev přijata konstantinopolským patriarchátem do rodiny pravoslavných církví a Jan Hus spolu s Jeronýmem Pražským byli v některých národních pravoslavných církvích uctíváni jako svatí. Uspořádání husitské církve jako pravoslavné zabránil pád Konstantinopole do rukou Turků a konec tisícileté Byzance v roce 1453.
Na závěr si dovolím ještě jednu spekulaci a představím si, že sultán nezvítězil a Byzanc žije dál. Kdoví, jak by se dále vyvíjely dějiny. Možná, že by dolní konzistoř U Týna spravoval blahé paměti patriarcha Reinsberg. Ostatně veselo by bylo tak jako tak.
Literatura:
Štampach O.I.: Nástin ekumenické teologie, skripta KTF UK Praha, 1995
Filipi P., Křesťanstvo, CDK, Brno 1996
ERC – Informace o členských církvích a hnutích, Praha 1999
Evangelický časopis Český bratr, 1/2001
Velimirovič N.: Svatý Jan Hus, Pravoslavná akademie 2003
www. csch.cz – leden 2004, Pastýřský list biskupů CČSH
