Ave Maria, Pán buď s tebou. Ave, Bůh má tě rád. Tobě nebudě dítě kletbou, dívko, přestaň se bát. To jsou úvodní slova písně z katolického zpěvníku Hosana. Zřejmě málo kdo by čekal, že autorem písně je evangelický farář Miloš Reichrt. Marie je v písni oslovována jako dívka, ne jako panna. Evangelíci rádi připomínají, že v původním hebrejském textu Izaiášova proroctví se píše o dívce, která počne a porodí syna. (Iz. 7,10-15). Slovo panna se objevuje až v řeckém překladu – Septuagintě. Narození Ježíšovo je chápáno jako skutečnost Božího zásahu, není otázkou genetického zázraku.


Miroslav Rada, Zvěstování Panně Marii - 2003

Tradiční reformované a luterské církve uznávají věroučné formulace prvních sedmi ekumenických století, podobně jako církve ortodoxní. Přijímána jsou první mariánská dogmata: Marie jako Bohorodička a Trvalá Panna (Základy katolické dogmatiky a biblické odkazy o Marii – viz úvodní článek k tématu) . Protestantská kritika se obrací především vůči přehnané praxi mariánské zbožnosti a dogmatizovaným výrokům přesahujícím rámec ekumenických koncilů prvního tisíciletí (dogma o Neposkvrněném početí a Nanebevzetí). Pro tyto výroky nenacházejí oporu v biblickém kánonu.

Jádrem kritiky ze strany protestantské je nahrazující úloha Marie v katolické teologii a zbožnosti. Kritika středověké zprostředkovatelské funkce Marie není otázka pouze reformace, ale i Tridentského koncilu. Zásadně christocentricky nasměroval úlohu Marie v dějinách spásy II. vatikánský koncil.

Reformační teologie nikdy nezpochybnila mimořádné postavení, kterého se Marii dostalo v Božím plánu spásy. Odmítla však odtud odvozovat i jen náznak Mariiny prostřednické funkce, jako by Ježíš Kristus potřeboval ještě nějakou bytost, která se za nás u něj zastává. Luther, Kalvín a Zwingli tradici staré církve v tom podstatném zachovávali, následující vývoj však reformátorské církve vedl k rostoucí zdrženlivosti.

Klasický příklad kritiky lidové zbožnosti vyjádřil v Evangelické týdeníku č. 40 z listopadu minulého roku kazatel Jiří Novák. Jeho článek "Socha na ramennou" popisuje průběh putování sošky Panny Marie Fatimské po moravských farnostech během loňského podzimu. Jiří Novák v článku srovnává formulace spojované s Marií (Královna nebes, Matka církve, různé přívlastky – Hostýnská, Křtinská atd.) s podobnou terminologií vztahující se k řecké bohyni Athéně. Kritizuje dále dogmatizované výroky i snahy o přidání dalších dogmat (Marie jako Spoluvykupitelka), které dle Nováka nacházejí oporu pouze v apokryfních evangeliích. V této spojitosti je třeba na obranu římskokatolické teologie připomenout důrazné odmítnutí mariánského titulu Spoluvykupitelka na II. vatikánském koncilu (viz čl. C.V. Pospíšila v KT 4/2004). Lidovou zbožnost musíme také vidět i ve vztahu k historickému vývoji proměny pohanských rituálů v pokřesťanštěných oblastech, které znamenaly jistotu a kontinuitu života. Křesťanství absorbovalo a přeznačilo mnohé z toho, co uctíval prostý lid. Konzervování forem lidové zbožnosti je ostatně vlastní i protestantismu.


Miroslav Rada, Nesení kříže - 2000

Evangelický katechismus pro dospělé uvádí: "Maria patří do evangelia, Maria není jen katolická, je také evangelická". To protestanté lehko zapomínají. Maria je Ježíšova Matka, jemu bližší než jeho nejbližší učedníci. Rozhodující překážka v dialogu se zdá být odstraněná i tím, že mariánská zbožnost se v katolicismu doporučuje, není však pro víru závazná. Poslední slovo tohoto článku bych rád přenechal významnému evangelickému teologovi Janu Milíči Lochmanovi, který zemřel koncem ledna tohoto roku . "Naše teologie jistě má vzhledem k církevním dějinám důvody být vůči přímo přebujelé mariologii ve zbožnosti pravoslavné a římskokatolické do určité míry zdrženlivá. Přesto se však musíme ptát, zda onen lidský typ, který Mariina postava a ovšem i Marie sama, v evangeliu a v Krédu představuje, tedy člověk naslouchající, přijímající, omilostněný a pak ovšem odhodlaně následující a sloužící, nepřichází v naší dogmatice a etice poněkud zkrátka."

Závěrečný díl seriálu o Marii bude věnován pravoslavnému pohledu.

Děkujeme malíři Miroslavu RADOVI (*1926) za poskytnutí reprodukcí svých obrazů. Evangelík RADA maluje převážně pro protestantské prostory. Celoživotní výstavu toho malíře je možné shlédnout do 28. února 2004 v letohrádku PORTHEIMKA v Praze na Smíchově. Obrazy Miroslava Rady

Literatura:
Novotný A., Biblický slovník, Kalich –ČBS, Praha 1992
Neuner P., Ekumenická Teologie, Vyšehrad 2001
Filipi P., Křesťanstvo, CDK, Brno, 1991
Dictionary of the Ecumenical Movement, WWW Geneva 2002
Dokumenty II. Vatikánského koncilu, Zvon, Praha 1995
Lochman J.M., Krédo, Kalich, Praha 1996