Autoři záznamu vyprávění Jiřího Reinsberga jsou: Ludmila Dědková, Jan Kirschner, Jiří Hort

Samí faráři, žádnej řidič

Itálii osvobodili v roce 1944 a hned nás odvedli. Při nástupu se nás ptali: "Kdo je tady truhlář?" "Zde"; "Klempíř?" "Zde"; "A co ty vousatej vzadu?" "Já sem farář." "A já taky." "Já potřebuji čtyřicet řidičů a oni mi pošlou dvanáct farářů!"

Při odvodu, to bylo ještě v Itálii, mi řekli, že za týden půjdu do pole, ale trvalo to sedm měsíců! V neděli jsem ohlásil: "Tak příští neděli tady bude sedět ve zpovědnici jiný pater, držte se mých rad a modlete se ze svého nového zpovědníka a s Pánem Bohem." To jsem opakoval stále dokola; během toho jsem napsal přihlášku na další fakultu - orientální teologii na Gregoriáně a stačil dostat tyfus. Žádný transport, pořád nic a najednou, že už pojedeme. To jsem měl pak dokonale sbalit věci nashromážděné za osm let (když je člověk někde takovou dobu, tak to už něco k zabalení má!), hlavně knížky - za dvě hodiny do dvou kufrů. Nejdřív jsme odjeli do Neapole. Tam kupodivu sněžilo a my byli nalehko. Já to měl dobrý. Ve stanu sem byl s dvěma klukama, kteří měli metr osmdesát. Já ležel uprostřed a oni se na mě v noci stulili. Já nevím proč, jeden mě foukal do nosu a druhé za ucho, ale byl jsem jimi přikrytý a bylo mně teplo.

Vojíni, čili ucha obecná

Teprve v březnu 1945 jsme opustili Itálii a dlouhou jízdou po moři, při níž jsme statečně blinkali, jsme se dostali do Velké Britanie. Jak jsme byli v Anglii, putovali jsme mezi Londýnem, Southendem a Cambridge semo tamo. V doplňovacím táboře československý armády v Southendu nás šoupli do jedné vilky s krbem. Tam jsme mohli krbit a čumět do ohně.

Byli jsme vojíni, čili ucha obecná. Prodělali jsem zde zdravotní výcvik a probrali zdravovědu. Často jsme se plížili po břiše, maje na zádech raněného vojína. Ale teda těžkej byl dost! Tak jsem se plížil travou. Člověk se musel k němu připlížit, šikovně ho otočit na svá záda a potom se s ním odplížit dál. To jsme cvičili. Uměl jsem tenkrát obvazovat i prsty, celou tu rukavici udělat, hruď i hlavu a takovýhle legrace. A k tomu ještě teorii...

V Southendu jsem si jednou vyšel večer ven podívat se, jak to tam vypadá. Šel jsem se kouknout na místní kostel a tam byla jediná vývěska. A sice deset bodů pro rodiče, proč mají dát kluky do skautingu. Místní farář byl starej dědoušek. Měl takový krásný bříško a tamější dialekt. Znělo to stejně, jako když se Čech, kterej neumí anglicky, pokouší číst anglická slova. Když se zpívalo místo "happy and glorias" zpíval po česku "happy". Též říkal "bajby" a "stajšn"...

V Cambridgi jsem studoval přískoky za kravince

V Cambridgi nám dělali pěší výcvik. To znamená, že nás učili v řad a v zástup a pochodovat, přískoky a plížit se. Jelikož tam byla půda jako mlat, tak se člověk neměl za co krejt. Na tom "recreation ground" se přes tejden pásly krávy, takže my jsme měli povoleno, že každej kravinec je jako kopeček a tak jsme přiskakovali za kravince. Tedy v Cambridgi jsem studoval plížení a krytí se.

Váš syn je v Londýně

V armádě bylo hodně Židů a řeknu vám, že to byli velmi sympatičtí lidé. Bylo to pro ně velké riziko. Kdyby se dostali Němcům do spárů, tak bylo po nich. I pro Čechy vlastně. My jsme měli mít krycí jména. Když jsme tam přišli, tak se nás zeptali, jaké máme krycí jména? A my jsme si řekli, co je to za blbost?

Načež maminka přijde v Praze v protektorátu do obchodu ke kupci. A kupec říká: "Tak váš syn je v Londýně, že jo? Oni to hlásili z Londýna, že přišel do Anglie." Bum!! Jeden syn umřel v koncentráku, já byl v Anglii a v našem domě měli nastěhovaného esesmana. Tak jsme ta krycí jména radši měli mít...

Ten Němec byl naštěstí slušnej, hodnej, proto ho Rusové pustili velmi brzo ze zajetí. Pocházel ze Slezska a k SS se dal kvůli nezaměstnanosti. Když odjížděl na dovolenou, ochotně ukazoval na rádio a říkal: "Frau Moravcová, tady máte Londýn." To byl hrozně hodnej chlapík. Takže ona ta válka byla taková všelijaká, někdy legrační.

Legrace s kamarády Židy

To byla legrace s nimi, s kamarády Židy. Ono totiž tam byli důstojníci akorát faráři a Židé. Takže když se zavolalo: Khon, byla nastoupená celá jednotka! Někteří neuměli pochopitelně pořádně češtinu, takže když sepisovali jejich nacionále, takzvanou válečnou vložku, ptali se jich: "Jak se jmenujete?" "Khon." "A jméno?" "Izrael." "Zaměstnání?" "Obchodník." "A kde jste se narodil?" "Tel Aviv." "Jaké je vaše náboženství?" "No budu husita."..... "Mateřská řeč!" "Was? Mutter sprache!" "Český!"

Jiný Žid, rotný Jadrníček, můj šéf na velitelství, prodával před válkou v Belgickým Kongu Baťovy boty černouškům a byl tak strašně tlustej, že na něj nemohli sehnat v celým království armádní spodky. Museli mu je šít na míru.

Kluci ze sexty

Spousta kluků utekla z republiky ze sexty na gymnasiu. A aby mohli pokračovat, až přijedou domů, učili jsme je latinu, češtinu, dějepis, přírodopis, matiku a fyziku. Tu učil jeden Rakušák, Áťa Mandl učil češtinu a část dějin, já latinu, jiné dějiny a tělovědu. Pater Mandl řečený Aťa byl se mnou na vojně jediný škaut. Také jsme byli kulturně živí. Pater Olejník měl dvě roty, které vycvičil ve zpěvu. Pak zpívali do BBC české písničky.

Salvy vítězství

Když jsme pak byli v Great Shelfordu, tak najednou to bouchalo dole v přístavu a byl konec války. Nás tam zdržovali ještě dlouhou dobu, pár pitomejch farářů přece hned nebudou posílat domů. Áťa Mandl řekl, když jsme končili, že půjdeme poděkovat na faru. Pan farář pravil: "My musíme děkovat, že jste nám jako cizinci pomohli, protože na začátku před válkou tady bylo čtyři sta katolíků, teď jich jsou čtyři tisíce". O Božím těle Češi nesli kadidelnice, Belgičané nebesa a Poláci svíce. Ve Westminsterské katedrále v neděli o mši to mluvilo mezinárodně.

Vrátil se jí syn

Víc jak přes rok jsme o sobě s maminkou nevěděli. A když jsme se spojili, psal jsem, co je jako doma a maminka napsala, že doma nic není. Načež teda já, jsem ze svého žoldu chodil nakupovat. Přivezl jsem tužky a gumy, podrážky, aspirínky a obinadla, no takovýhle věci. Sestře jsem přivezl knížku o kytkách, anglickou, hezkou o růžích. A jináč jednomu skautskému kamarádovi jsem přivezl anglicky Guardiniho. Toho jsem sehnal v antikvariátu, ve kterém jsem také padl na celou řadu dětskejch knížek, českých pohádek! Ty tam poslaly český děti českým dětem do Brazílie. A ono to zůstalo trčet v Anglii.

A kupování tužek jsme říkali vodboj. Měl jsem jednu bednu s kamarádem. Pak, když jsem odjížděl, nakoupil jsem v Belgii 2000 cigaret. Přijeli jsme s tím 6.října 1945 a po Vánocích už nebyly. No to ani tak nebylo pro maminku to hlavní. Hlavně, že se jí vrátil syn.

Další díl z poválečné doby a následné komunistické totality vyjde opět za týden.