V apoštolských dobách a v mladé církvi prvních století by Karol Wojtyla byl hned po svém odchodu uctíván jako svatý. Dnes ale řádný beatifikační a kanonizační proces platí pro každého, třebaže nám to může připadat jako zbytečný průtah. Pravidla jsou závazná i pro tak charismatickou osobnost, jakou byl papež Jan Pavel II. Vatikán uznal „výjimečné okolnosti“, proces mohl být zahájen hned, bez obvyklého odstupu pěti let. Ale to byl jediný ústupek, samotný beatifikační proces nebyl nijak zjednodušen. Janu Pavlovi „neodpustili“ jedinou formalitu. V prosinci 2009 byl prohlášen za „ctihodného“, což je jakýsi předstupeň blahoslavení. A nedávno byl uznán další „splněný bod“ – požadovaný zázrak. Mnozí namítali, že to nebylo třeba, vždyť s největší pravděpodobností došlo už za papežova života k lékařsky k nevysvětlitelným uzdravením (jmenujme alespoň mexického chlapce trpícího leukémií nebo Američana židovského vyznání, v terminálním stádiu rakoviny). Ovšem už v antickém Řecku bylo známo, že „nikdo nemůže před svou smrtí být zván blaženým“ – a zrovna tak nikdo za svého života nemůže být zván svatým, ani kdyby jeho cesta byla zázraky přímo vydlážděna.

Jistě si vzpomeneme na slova Václava Havla: „Nevím, zda vím, co je zázrak.“ Není to bonmot. Definice zázraku není nijak jednoduchá. V širším smyslu je zázrakem už život sám a tak bychom mohli pokračovat. Za zázrak se dá považovat samotný pontifikát Jana Pavla II., uvedený slovy „Nebojte se“ a ukončený vydechnutím „Amen“. Jako by to poslední slovo, bylo potvrzením toho prvního: „Nebojte se - opravdu!“

A co se událo mezi těmi dvěma slovy? V každém případě mnoho mimořádného. Začalo to už na konkláve – po čtyřech stech letech první papež neitalského původu, navíc ze země ovládané komunisty. Tehdy se zdálo, že komunismus je tady ne-li na věky, tak aspoň na hodně dlouho, a rozdělený svět byl danou realitou. Povzbuzení „nebojte se“ bylo v tomto kontextu to pravé, co svět potřeboval slyšet. A brzy došlo k zásadnímu obratu, nastal konec vatikánské „východní politiky“, polský papež totiž věděl, že s komunistickými režimy dialog možný není. V roce 1978 byla představa pádu komunismu fantastická, rovná zázraku – a ten zázrak se uskutečnil.

Často se mluví o krizi církve a papež tuto skutečnost nepopíral. Chápal tuto krizi v širších souvislostech, jako krizi hodnot celé naší euroamerické civilizace. Podle slov Stanislawa Dziwisze, papežova sekretáře a přítele, Karol Wojtyla se světa nebál a s odvahou mu vycházel vstříc, uměl vystihnout skutečné hodnoty současné civilizace, věděl, že je možné a žádoucí z nich čerpat. Církev v jeho pojetí nebyla zakonzervovaná (a konzervující) pevnost, nýbrž Petrova rybářská loď s rozprostřenými sítěmi. Považoval se nejen za římského biskupa, ale i za „faráře světa“, podobně jako Jan XXIII. I proto vstoupil do dějin jako papež-poutník. Podnikl rekordní počet zahraničních cest (104), protože chtěl znát všechny končiny své „farnosti“, toužil chodit po světě a hlásat radostnou zvěst, tak jako Ježíš chodil po judské zemi. Svůj pontifikát pojal jako misijní. Konfrontace s komunismem byla logická a na první pohled zřetelná, ovšem musel se postavit čelem i ke konzumnímu a liberálnímu světu. Jeho pevné zakotvení v Kristu mu dávalo nezávislost na tom, co kdo o něm soudí.

Jeho víra se dá charakterizovat slovy: byl ponořen do Boha. Víra, která je schopna přenášet hory. Proto si mohl dovolit mnoho – i něco tak „průšvihového“ jako Assisi. Rozhodně nešlo o synkretismus, jak mu bylo vyčítáno (kritické hlasy zazněly i z římské kurie). Představitelé světových náboženství se modlili za společnou věc, ovšem ne spolu, nýbrž vedle sebe. Papež se neodchýlil od věrouky, nepodbízel se „pohanům“, neučinil líbivé gesto všeobecné smířlivosti. Vycházel jen z toho, co je všem náboženstvím společné, a to je víra ve vše přesahujícího Boha, ať už je nazýván jakkoli.

Islám je jedním ze tří monoteistických náboženství, ve jménu Alláh slyšíme židovské Elohim. Tolik diskutované políbení koránu nesmí být chápáno jako devótní gesto vůči militantnímu islámu nebo jako věroučný kompromis. Naopak – dá se chápat i jako asertivní technika „otevřených dveří“: islámští extremisté mají velkou starost, zda je jejich náboženství dost respektováno. Políbení koránu, výraz úcty k odlišné tradici, je jednoznačnou odpovědí.

Jan Pavel II. je svými kritiky nazýván „papežem omluv“, což mi přijde nepochopitelné, ne-li přímo zlovolné. Jaká by mohla být budoucnost církve, kdyby nebyla schopna sebereflexe? Církev je tvořena lidmi. A jak známo, Homo sapiens je schopen se dopustit, v rozporu se svým druhovým označením, velmi nemoudrých zvěrstev. Papež se nebál pohledět do minulosti (i přítomnosti) své milované Církve a vroucně si přál, aby byla „domem ze skla“.

Protože nejsem teoložka, nejvíc mě zaujme to, co většinu „normálních“ lidí: papežova schopnost komunikace a jeho rozhodné ANO životu, ve všech jeho podobách. Jako ženu a matku mě nesmírně překvapila a fascinovala jeho Teologie těla. Napadá mě přirovnání s vínem v Káni Galilejské, které znamenalo obdarování, požehnání pro spojení muže a ženy. Dalo mi to pochopit i druhou stranu mince, kterou je celibát pro Boží království. Velmi si vážím apoštolského listu Mulieris dignitatem a cítím ho i jako závazek vůči své úloze manželky a matky. A v neposlední řadě mě osloví takové úsměvné příhody jako papežův tajný výlet na lyže – i to patří ke svatosti, zrovna tak jako dlouhé hodiny na kolenou nebo asketické praktiky.

Závěr života Karola Wojtyly se snad ani nedá nazvat umíráním – byl to odchod do Otcova domu. Pro mě to bylo velmi silné svědectví, teprve tehdy jsem se vyrovnala s nesnadným odchodem svých rodičů a mohla pochopit, že pohřeb nemusí být drásající nervák, že naopak může být slavností a poděkováním. V okamžiku papežovy smrti začali všichni přítomní zpívat Te Deum. Protože odešel světec. V květnu zazní tento chvalozpěv v Římě a budeme prosit nového blahoslaveného o další zázrak: za Evropu, aby poznala a ocenila své křesťanské kořeny.

Autorka je lékařka.

foto:archiv Magazinu ChristNet.eu