V současné době máte pod sebou i redakci náboženského vysílání připravující všechny duchovní pořady. Ta ale v minulosti musela několikrát hájit nejen své vysílání, ale především svou stávající existenci. Jak situace vypadá dnes?
Redakce náboženského života je sice součástí ČRo 2 Praha, ale ve skutečnosti pracují všichni 4 redaktoři dost specializovaně vždy pro určitou stanici rozhlasu. Jejich výkony ve vysílání potom hodnotí ti vedoucí, pro jejichž okruh pořad připravili. Já tedy hodnotím například Paprsky naděje a Nebe dokořán, případně bohoslužby. Vůbec ne Křesťanský týdeník na ČRo 1 – Radiožurnál nebo vzdělávací pořady na ČRo 3 – Vltava. Z pravidelných schůzek se zástupci Ekumenické rady církví vím, že se náboženské vysílání Českého rozhlasu hodnotí mimořádně kladně.

Náboženským programům je často od Vašich kolegů vyčítána jejich malá poslechovost a někdy i kvalita ve smyslu jejich menší schopnosti odpovídat vysílacímu schématu například ČRo Radiožurnálu. Jak se na to díváte?
Dovolte, abych se vyjádřila jen k ČRo 2 Praha. Jak už jsem uvedla, pořady pro ostatní stanici hodnotí jejich šéfové. Musím ovšem odporovat, nedělní bohoslužby, které vysíláme na ČRo 2, jsou jedním z absolutně nejposlouchanějších pořadů – mají 100 tisíc posluchačů. Na hodnocení zbývajících dvou pořadů je brzy, protože jsme od 5. ledna 2004 začali vysílat sobotní Paprsky naděje každý týden a Nebe dokořán jsme přesunuli do večerních časů. Zatím nemám relevantní čísla z Mediaprojektu, co ta změna udělala, proto se bráním dojmologii.

Sama jste během svého působení v Českých Budějovicích připravovala náboženský pořad Hosana. Jaké byly vaše zkušenosti s církvemi a s jejich ochotou podávat o něčem informace?
Církve nijak nevybočují ze společnosti jako takové. Nikdo nepouští rád informace o záporných jevech a všude jsou lidé, kteří mají pro novináře sympatie nebo naopak. Obecně mohu říci, že vrcholní představitelé snad všech církví v republice o spolupráci s médii stojí. Myslím si, že dost velkou překážkou ještě těsnějších styků je přepracovanost farářů. Ono lze jen těžko chtít od člověka, který má na starosti několik farností, aby opakovaně volal do rádia, do televize, do ČTK a do novin o všem, co se u nich děje.

Samozřejmě, že jsem se ojediněle setkala i s naprostou neochotou poskytnout rozhovor, dokonce na příjemné téma dějin místního chrámu. Ale na druhé straně nezapomenu na P. Františka Hobizala z Bavorova. Asi proto, že byl sám literárně činný, měl pro novináře pochopení. Nebyl jeden Fatimský den na Lomci u Vodňan, aby se předem neozvalo: "To je Mařenka? Tady František..." a to jsme se osobně vůbec neznali!

Během čtení našeho rozhovoru asi někoho napadne otázka: co vy a vaše víra. Jak je to s vámi?
Nezlobte se, ale na tuto otázku nemohu odpovědět. Pracuji totiž ve veřejnoprávním médiu, jehož nejvyšší cena je v nezávislosti. Proto nechci svou osobu dávat do spojitosti s jakoukoli politickou stranou, církví nebo i s nějakým hnutím.

Zajímalo by mě, čím je pro vás modlitba a zda si občas najdete čas přečíst něco v Bibli?
Myslím si, že modlitba je pro duchovní život mimořádně důležitá. A vůbec to nemusí být jen otčenáš. Možná, že bychom měli modlitbou nazývat i chvíle, při kterých jsou nevěřící lidé omámeni úžasem nad sluncem a sklánějí se v pokoře před dokonalostí přírody, byť tak činí bez jediného slůvka.

Biblí mám hned několik. Ekumenický překlad používám, když potřebuji něco profesně. Pokud si chci číst pro usebrání, tak pak sahám po Bibli kralické, která byla vytištěna na konci 19.století. Dostala jsem ji jako studentka od latináře, který mimochodem pár měsíců po tomto daru dostal výpověď ze socialistického školství, protože byl jehovista. Tahle Bible voní starým papírem, má nádherné litery a nádherně archaický jazyk – velebnost sama. Mám raději Starý zákon a úplně nejvíc knihu Kazatel.

Když jsem říkala,že mám Biblí několik, tak je to kvůli výkladům biblických reálií. Tohle studium mě opravdu moc zajímá. Takovou další libůstkou jsou pak životopisy světců.

Jak byste ze svého pohledu hodnotila současnou náboženskou situaci v naší republice?
Neshledávám ji nikterak dramatickou.Už nepřekvapí, když člověk potká na ulici františkána v hábitu, víme, co je hospic, děti chodí do církevních školek. Osobně bych byla pro urychlenou odluku církve od státu včetně finančního řešení. V budoucnosti si myslím, že církev nebude mít problémy s tím, že by se celý národ stal ateisty, ale s počty lidí, kteří se budou chtít věnovat duchovním povoláním, alespoň co se týká římskokatolické církve.

Které z duchovních osobností naší republiky si nejvíce vážíte a proč?
Na to nemohu odpovědět. Někoho si vážím pro vzdělání, jiného zase pro jeho mravní postoje. S dalšími osobnostmi jsem se setkala před léty, kdy jsem je velmi obdivovala, ale nevím, co s nimi udělala moc.

Jak se díváte na některé názory hodnotící stav dnešní společnosti po eticko-morální stránce v protikladu s úbytkem lidí hlásících se k nějaké z křesťanských církví?
Etiku nedávám do souvislosti s vírou. Můj manžel je například upřímně nevěřící, a přece je to člověk mimořádně mravný.

Kdybyste dostala moc něco ve světě změnit, jednu jedinou věc. Co by to bylo?
Zakázala bych války.

Děkuji za rozhovor.

PhDr.Marie Šotolová (nar.1955) vystudovala Filosofickou fakultu Univerzity Karlovy, obor dějiny - národopis. Nyní dokončuje doktorandské studium na Fakultě sociálních věd Univerzity Karlovy - obor masová komunikace. V letech 1974 – 1983 byla zaměstnaná v Jihočeském muzeu. Od roku 1983 do současnosti s výjimkou dvouletého působení v České televizi pracuje v rozhlase. Zde vystřídala pozici redaktorky, ředitelky regionálního studia a šéfredaktorky celoplošné stanice Český rozhlas 2 Praha. Je vdaná a má děti Františka (21) a Magdalenu (14). Žije střídavě v Praze a v  Českých Budějovicích.

Přečtěte si první část rozhovoru.