Řeckokatoličtí kněží mohou být ženatí. Proč se u katolíků celibát automaticky a povinně spojuje s jáhenstvím a kněžstvím? To je nesmysl. Celibát musí být zcela osobní záležitostí jako dobrovolné zasvěcení. Kněz má právo se zamilovat a mít rodinu a nebýt za to vyhnán jako zločinec. Normalizoval by se stav duchovních a ubylo by úchylek.
Je to velká nespravedlnost, která ničí život mnoha nadaným a Bohu oddaným lidem, kteří by pro církev udělali víc než pedofilní, nadutí a zapšklí klerikálové.
Nepomůže lamentovat nad nedostatkem duchovních a věřících, církev to musí změnit, protože nadpřirozeno předpokládá přirozeno. Jsem zvědav, jakým zbožným nesmyslem (slintem), mi odpovíte. Církev se nesmí klamat. Klame tím i mnoho lidí, kteří hledají cestu. Modlím se za nového papeže, který to může změnit.

Nejsem si jist, zda ve výroku o zvědavosti, jakým zbožným slintem odpovím, nespočívá určitá předpojatost, a upřímně řečeno i ne zcela dokonalé slušné vychování. Odpusťte upřímnost, ale vždy jsem se snažil o věcech víry přemýšlet, vybral jsem si ji v dospělém věku a také nemám rád výroky typu "musíš tomu věřit, protože je to v Bibli, řekl to papež..apod." V tom se asi náš pohled shoduje. Nicméně ptám-li se na něco či vyjadřuji zároveň svůj postoj, jak je to ve vaší otázce, byl bych opatrný co do formulací, které mohou i v tázaném vyvolat nemilé pocity.

Tak k věci:
máte pravdu, že celibát v katolické církvi je něco, co může kdykoliv (třeba zítra) papež změnit. Církev nikdy neučila nic jiného, než že je to otázka disciplinární. Celibát může být zdobrovolněn. Výchoďané mají jasno v tom, že celibát musí dodržovat biskup, proto většina biskupů jsou tam řeholíci, neboť ti mají slib čistoty, a to je trochu něco jiného než celibát.

Celibát a jeho dodržování mají velkou historii, ví se dobře, že byl vyžadován teprve po prvních křesťanských stoletích a k jeho utužení docházelo v raném středověku. My se učili, že šlo o ekonomiku (tak nám to tvrdili v socialistickém školství), kvůli majetku a dědictví, aby vše vždy zůstalo církvi. Nemyslím, že to byl rozhodující aspekt.

Dnes je celibát něčím, o čem se diskutuje právě v souvislostech Vámi uváděných: má, resp. patří celibát nezbytně nutně k charismatu kněze? "Deset argumentů pro celibát" od Zandera vydaná kniha v češtině je vtipným poučením, vřele doporučuji. Současná církevní nauka říká, že celibát patří k povolání kněze ne integrálně, ale disciplinárně, tedy z dobrých důvodů, které ale nejsou nejpodstatnější.

Jistým důvodem je to, že kněz má širší rodinu, může se věnovat všem věřícím, aniž by svou vlastní rodinu zanedbával. Jiným důvodem je nápodoba apoštolů, kteří opustili své rodiny, ale jistě mi namítnete, že jejich nástupci jsou biskupové, ne kněží. Kněz ovšem může být knězem jen jako spolupracovník biskupa, který má tzv. plnost kněžství. Čili je to věc diskuse, historie, postoje papeže, může se to kdykoliv změnit.

Dovolím si trochu nesouhlasit s názorem, že uvolnění celibátu by vedlo k "znormálnění" kněží. Je to problematika trochu složitější. Vím, že řada kněží nějak svou sexuální touhu přetavila v lásku (teď se nesmějte, je to pravda) a řada kněží to "řeší" kontakty pravidelnými či nepravidelnými s různými přítelkyněmi, někdy i matkami svých dětí apod. Pedofilie, zapšklost či nadutost kněží podle mne nesouvisí tak automaticky s celibátem.

V prvém případě jde o nemoc, orientaci, která u toho, kdo je silnou osobností povolanou vychovávat děti a nezvládá ji, je katastrofou. Jistě že kněží jsou staří mládenci mnohdy právě s těmi až karikaturními rysy osobnosti. Mohl bych uvést i lékařské pohledy na opačný pól - lidé, kteří se zběsile znovu a znovu žení, ač nejsou vůbec stvořeni k manželství.

Kněz, který žije celibát, aniž by byl starým mládencem, je báječným člověkem, který přitahuje. Možná v našich poměrech je to trochu i zkresleno průměrným věkem kněží, jejich výchovou atd. Zkuste se podívat na jejich vrstevníky - stařečky v rodinách, na jejich zlostnost, namyšlenost, otravnost. Tím nechci kněze omlouvat, jen nabídnout, že celá věc je trochu složitější a podle mého ji zrušení celibátu nevyřeší.

Sám jsem prožil léta v českobratrské církvi evangelické, kde pastoři jsou ženatí, rozvádějí se, kontaktují své mladé farnice apod., také jsou pedofilní, homosexuální, jejich manželské rozmíšky zasahují nejen rodinu, ale i farní společenství. Proto si nemyslím, že automaticky by ženatý kněz byl lepší a "použitelnější". Máte pravdu ale i ve skutečnosti, že např. naši řeckokatoličtí spolubratři, kteří jsou ženatí a mohou zpovídat i u nás, jsou vyhledávanými zpovědníky, protože si lidé myslí, že lépe dokáží chápat manželské problémy.

No, už jsem toho napsal dost, tedy resumé: pravdu máte, že celibát může být kdykoliv dobrovolný, nemyslím ale, že je to automaticky možné řešení. Krize povolání ke kněžství či práci v církvi se nevyhýbá ani evangelickým církvím. Doporučuji i pohled na jiné kontinenty, než je Evropa, kde tato krize není, např. v Latinské Americe.

Mýlíte se v otázce jáhnů. Dnes, pokud není jáhenské svěcení mezistupněm ke kněžskému svěcení, extistují tzv. trvalí jáhni. Jsou řádně vysvěceni, slouží Církvi a Bohu a žijí normálním rodinným životem, nejsou vázáni k celibátu. Jestli právě tato možnost je záchranou pro Církev, to se ukáže časem.