V knize, kterou v překladu Ondřeje Sekala vydalo roku 2000 tišnovské nakladatelství Sursum, uvádí autor, bývalý německý dominikán, deset argumentů pro celibát: je skandální, je dobrodružný, zeštíhluje, je erotický, činí šťastným, je drzý, je přirozený, je feministický, působí mužně a je legrační. Každý z argumentů je probírán s německou důkladností a neněmeckým humorem v samostatné kapitole. Z autorových vývodů plyne i to, že zavedení celibátu by jen v dnešním Německu bylo finančně náročnější, než znovusjednocení Německa. Pro představu čtenářů o způsobu Zanderova myšlení a psaní uvádíme několik ukázek:

Šosáci jsou přirozeně všichni stále ještě tady. Jenom si mezitím nechali nakukat jiný předsudek, totiž pověru, že sex, lhostejno jaký, je "to pravé". Sex, lhostejno jaký, musí bezpodmínečně být. Přiměřeně tomuto novému předsudku si vyhlédli pro svou touhu po pronásledování novou menšinu ... Jsou to kněží katolické církve. Co ti dělají, je mnohem skandálnější, než to, co dělají homosexuálové. Dělají to nejhorší, co může člověk sexuálně výkonností společnosti provést. Nedělají vůbec nic. Žijí v celibátu.

"Celibát není žádné dogma," řekl jednou papež Jan XXIII. v rozhovoru s Etienne Gilsonem. "Písmo svaté jej nepředepisuje. Je to tedy snadné: vezmeme pero, podepíšeme akta, a  zítra se můžou všichni kněží, kteří chtějí, oženit." A potom, uprostřed téhle hry myšlenek, náhlé papežovo zjištění: "My to nemůžeme udělat."
Non possumus. Ohromivě nedogmatickým, ba neteologickým termínem označil papež Jan Pavel II. celibát za "charakteristikum" katolické církve. Jestliže jej odstraní, nestratí žádné dogma a neporuší žádné biblické přikázání. Neodstraní nic kromě vlastního charakteru, a ten v samém jádru.

A já myslím, ještě jednou, na onoho katolického přítele, kněze z kolínského arcibiskupství, který je neposedný samou nadějí, že celibát bude brzy odstraněn. Jek mu bude pár týdnů později, poté až, ve smyslu vylíčeného scénáře, pojme za životní družku na svou katolickou faru nejstarší dceru kardinála Meisnera?
Svíčky bude kupovat pro svatého Antonína. Na kolenou se bude plazit kolem zpovědnic. Plížit se bude pod plášť Matky Boží. Plížit se bude ke zrazenému oltáři celibátu, na rtech zaplavených slzami,příliš pozdě, vzlyk lítosti: Panenko Maria! To jsem nechtěl!"

Boží prozřetelnost a boží milost: ponechán sám sobě zjišťuje Robinson, že bědování není k ničemu. Zapálení roznětky k "nové mužnosti" může začít: Robinson se dává do kupy.
Dělá něco. Je to neuvěřitelné, co Robinson všechno dělá. Jako pekař a jako zemědělec, jako lovec a jako sběrač, jako muž v domácnosti především, naplňuje teď, ještě před nedávnem neschopný člověk a bábovka, své celibátní mužství. Ostrov, který se mu zpočátku jevil jako místo bezútěšného zatracení, se proměňuje v kvetoucí říši. "Celá říše," říkávala moje babička, "byla vytvořena muži, kteří se neváleli s ženskými v posteli, nýbrž něco dělali."

Tento článek je doplněním článku Římskokatolická církev a celibát