Když se ohlédnete zpět do doby hluboké totality, do dob vašich studií  Jak vypadal nátlak komunistického režimu na lidi, kteří se rozhodli jít do semináře?
Z vlastní zkušenosti mohu uvést toto: pozvánka na oddělení Veřejné bezpečnosti v nenápadné kauze (kontrola údajů evidence obyvatelstva). V příslušné kanceláři jsem se legitimoval. Náhle se objevili dva pánové v civilu a laskavě mě zvali do sousední místnosti. I když jsem tušil, že není vše v pořádku, nezmohl jsem se na odpor a poslušně je následoval.

Při rozhovoru vedeném přátelskou formou, se snažili dozvědět, kdo mě přivedl na myšlenku studovat teologii. Nechtěli věřit, že jsem se rozhodl sám. Ujistili mě o užitečnosti poslání kněze a pak se mi snažili "vysvětlit", že i na fakultě je možné setkat se s mladými lidmi, kteří jsou pod vlivem antisocialistických živlů. V jejich zájmu je, aby byli zavčas izolováni od nepřátel naší společnosti. Proto by bylo dobré podávat o těchto lidech informace. Mohl bych je tak zachránit před nedobrým koncem "špionů Vatikánu". Tuto spolupráci jsem odmítal.

Dnes se mi ani nechce věřit, jak jsem byl tehdy naivní. Žádali mě o další setkání s tím, že mi mohou darovat Nový Zákon vydaný křesťanskou akademií v Římě. Hlad po jakékoli současné náboženské literatuře byl tehdy takový, že jsem zcela bez rozmyslu s vidinou získání NZ na další setkání přistoupil. To se také uskutečnilo, NZ jsem dostal a dodnes nemohu pochopit, jak se stalo, že jsem i tehdy odolal stupňovanému přesvědčování, abych spolupracoval. Pak už dali pokoj.

Atmosféra nejistoty však trvala. V mém rodném městě byla vojenská posádka. Na doporučení známých jsem vytahoval na vycházky jistého věřícího vojáka. Jednou mě sám navštívil a poprosil, ať za ním už nechodím, poněvadž byl vyslýchán vojenskou kontrarozvědkou a upozorněn, ať se se mnou nestýká, že jsem nebezpečný živel. Tento moment pokládám za velmi důležitý pro přiblížení atmosféry totality. Začal jsem totiž uvažovat s kým se budu a s kým nebudu přátelit, abych náhodou někomu nezpůsobil nepříjemnosti. Označovalo se to tehdy termínem "dušení v rukavicích". Netekla krev, ale člověk se sám ve svém životě a hlavně ve svých vztazích omezoval. Orwelovská nejistota, zda se náhodou Velký bratr nedívá.

Samostatnou kapitolou byla snaha kolaborantských kněží, sdružených v organizaci Pacem in terris, získavat nové členy z řad studentů teologie. Dlužno dodat, že ti, kteří se touto cestou dali by se - alespoň za mé studentské éry - snadno spočítali na jedné ruce.

Mnoho lidí v dnešní době již vůbec neví, že za komunismu byl na kněze vytvářen velký nátlak. Jak konkrétně tento nátlak vypadal?
Nastoupil jsem jako novokněz do farnosti Zlín (tehdy Gottwaldov). Byl jsem ve vyjímečné situaci. Mým farářem byl probošt olomoucké kapituly Bernard Přerovský, člověk u tehdejšího režimu dobře zapsaný. Přitom svým kaplanům (byli jsme tam tehdy tři) nekladl žádné překážky ve formách pastorace. Naopak upozorňoval na možné těžkosti.

Hned na začátku svého působení jsem byl představen vedení Okresního národního výboru a za jejich přítomnosti jsem podepsal jakési prohlášení o loajalitě socialistickému zřízení. Tomuto ponižujícímu úkonu se musel podrobit každý kněz. Striktně vzato byl to souhlas s ateistickým státem; souhlas s jeho protináboženskými praktikami. Kdybych nepodepsal, ztratil bych "státní souhlas k výkonu duchovenské činnosti", což by znamenalo konec veřejného kněžského působení pod trestem odnětí svobody až na 18 měsíců a návrat "do výroby".

Opět důležitý moment pro pochopení totality. Kněz byl neustále vystaven hrozbě ztráty státního souhlasu ne-li kriminálu. Stále musel zvažovat, zda ústupek který dělá státnímu ateizmu lze či nelze vyvážit legální službou v církvi. Našli se novokněží, kteří "glejt o loajalitě" nepodepsali a o souhlas přišli (např. P. Lizna SJ). Klobouk dolů před nimi!

Během komunismu někteří kněží tento nátlak nevydrželi a podlehli mu. Věděl jste o takových kněžích za komunismu?
Nechci se stavět do role odborníka na tyto otázky. Nesestavoval jsem si žádné přehledy takových případů. Spíš jsem tehdy tušil než věděl, že takoví kněží určitě jsou. Byli to většinou starší ročníky, které postihlo trauma padesátých let. Naše situace ve srovnání s dobou počátků komunistické éry byla docela jiná; v určitém ohledu snesitelnější. Tito kněží zastávali důležitá místa v hierarchické struktuře českých i slovenských diecézí. Také se účastnili sjezdů zmiňované organizace Pacem in terris. Vedlo to vlastně k rozštěpení kléru, poněvadž mezi "pacáky"  a "nepacáky" panovala nedůvěra. Inu rozděl a panuj. 

Zveřejněním Cibulkových seznamů a oficiálních seznamů StB vyplouvají na povrch jména kněží, kteří měli spolupracovat s komunistickým režimem. Je to dobře?
Určitě je to je dobře a jsem za tento počin panu Cibulkovi vděčný. Nese to sice punc pololegálnosti a proto někteří pochybují o hodnotě těchto informací. Nicméně jména, která jsem tam našel, mě nepřekvapila. Přiznám se ale, že hodnocení Cibulkových seznamů je z mé strany velmi subjektivní. Zkušenosti, které jsem měl při běžném kontaktu s kněžími, mě při listováni v seznamu vedli k povzdechům: "ten darebák" ale i "chudák, ten také". Tím chci říci, že život a charakter těchto kněží do určité míry naznačoval, kdo byl spolupracovníkem ze strachu a kdo ze zištných důvodů nebo i zlé vůle.

Proč si myslíte, že je objevení každého spolupracujícího kněze pro média tak atraktivní "sousto"?
To je zajímavá otázka, která mě přiměla k zamyšlení. Zdá se mi, že v odhalení kněze–agenta naše společnost nalézá jakousi omluvu pro vlastní selhávání. Život po dobu čtyřiceti let v tomto nenormálním prostředí zlomil v lidech sebeúctu a přinutil je lhát a mít strach. Křesťanské církve byly jediné legální instituce, které nemohly z podstaty svého poslání souhlasit s ateistickým režimem. Proto byly jakousi viditelnou výčitkou ve svědomí národa, že není všechno v pořádku. Když je dnes odhalen agent v kolárku, prostý český člověk ulehčeně volá, vidíte je, také spolupracovali, tak proč bych si měl svou zbabělost vyčítat.

Myslíte si, že se církev dostatečně vypořádala se svou minulostí?
Biskupové brzy po sametové revoluci svolali všechno duchovenstvo i řeholníky na Velehrad. Přesné datum nevím a je to moje ostuda. Na této kněžské  pouti jsme se všichni veřejně obecnou formou přiznali ke svým chybám a selháním, žádali Pána o odpuštění. Byla to duchovní obnova pro další službu v církvi.

Nevím ani, nakolik si toho povšimla tehdejší média. Měl jsem jako čerstvý administrátor jiných starostí až nad hlavu. Vím ale, že z těch výše zmiňovaných "darebáků" jsem tam nepotkal nikoho. Ti "chudáci" tam ale byli. Neumím přesně vyjádřit pocit, který v sobě mám a který mi říká, že se ještě na personální úrovni mělo něco dořešit.

Uvědomil jsem si to zvlášť silně nedávno. V olomoucké arcidiecézi se vyskytla myšlenka zasadit se o jakousi kolektivní beatifikaci mučedníků obou minulých totalit. Šíření a propagaci této myšlenky se iniciativně chopil kněz, který figuruje v Cibulkových seznamech dokonce třikrát. Ze všeho, co jsem dosud vyslovil, snad dostatečně vysvítá, že ani v nejmenším nechci soudit, proč v seznamech je. Vadí mi však, že se nešťastně setkaly dva fenomény: političtí vězni a kněz – spolupracovník StB. Proto říkám, že se ještě mělo "cosi" udělat, aby taková situace nevznikla.

Jak se díváte na to, že sněm katolické církve se odmítl otázkami spolupráce kněží s komunistickým režimem zabývat?
O této skutečnosti jsem se tehdy dověděl z novin a byl jsem znechucen. Problematiku mi částečně osvětlil náš arcibiskup, když jsem s ním osobně řešil případ kněze–agenta versus političtí vězni. To, co zaznělo na sněmu, bylo podle arcibiskupa v novinách neúplně interpretováno. Požadavek z pléna, aby se řešila tato problematika bal biskupy odpovězen v tom smyslu, že církev udělala viditelné kroky formou již zde zmiňované pouti na Velehradě, zatímco jiné složky společnosti, které mají za nehty mnohem více (učitelé, KSČM, funkcionáři národní fronty, poslanci totalitních parlamentů...) se dosud nezmohli na nic.

Proč by tedy církev jako jediná si měla stále sypat popel na hlavu, když v porovnání s jinými institucemi a subjekty je – co se demoralizace národa týče – nejméně vinna. Toto se mi jeví jako logické. Odpovědnost médií je tím výraznější. Věřím, že Magazín ChristNet.eu si ji uvědomuje. Jinak bych se s ním o takových tématech nebavil.

Děkuji za rozhovor.

P.Vojtěch Daněk - Narozen v r. 1957 jako šesté dítě ze sedmi v rodině úředníka. Vystudoval jsem Střední zemědělskou školu, maturoval v r. 1976 a pracoval v Krajském plemenářském podniku jako zootechnik. Na teologickou fakultu se hlásil v r. 1979 těsně před propuštěním z dvouleté základní vojenské služby. Nebyl přijat, důvody mu nebyly sděleny. Po vojně tedy pokračoval v práci jako inseminační technik u stejného podniku.

V dalším roce (1980) se opět hlásil na fakultu do Litoměřic a byl přijat (teprve nedávno se dověděl, že se tak stalo na přímluvu preláta Vymětala – tehdejšího děkana fakulty a generálního vikáře olomoucké arcidiecéze. Spolužáci se proto zprvu domnívali, že je nasazený agent StB.) Před přijetím byl dvakrát kontaktován StB a vyzýván ke spolupráci jako informátor, což odmítl.

Po vysvěcení v r. 1985 nastoupil jako kaplan do Zlína. V r. 1990 byl přeložen do Městečka Trnávky jako administrátor, později farář, pak následovaly Svitavy (1994–1995), po autonehodě se zdravotními následky Uherský Brod (1996–2001), poté až do dneška poutní místo Zašová u Valašského Meziříčí.