Několik poznámek k zamyšlení Jana Kirschnera Vzkřísí nová hnutí instituci církve?  Předně se mi zdá, že heslo Ecclesia semper reformanda pochází spíše z katolické než protestantské tradice. Ale mohu se mýlit, nemám po ruce nic, pomocí čeho bych to ověřil. Za druhé: podávání na ruku a namáčení hostie přijímajícím není specifikou nových hnutí, tenhle způsob lze nalézt, podle toho, co jsem viděl, ve Francii a ve Spojených Státech ve farnostech naprosto běžně, takhle podávají přijímání i ve světovém centru Dominikánu u Santa Sabiny v Římě. Podle mne je spíš otázkou, zda se podaří takto rozšířený způsob přijímání (kdy hostii namáčí sám komunikant) zakázat, jak to stojí v novém dokumentu vatikánské kongregace pro bohoslužbu Redemptoris Sacramentum.

S autorem souhlasím ve výčtu kladných vlastností nových hnutí a komunit, jakými je zejména schopnost mobilizovat mládež, entuziastické prožívání liturgie, důraz na Písmo a ekumenismus nebo mezinárodní charakter. Na rozdíl od Jana Kirschnera bych ale určité "prvky ztráty identity" nezařadil mezi zápory nýbrž mezi klady, nejedná se totiž o ztrátu identity, ale o přijetí identity nové, kolektivní. V dnešní individualizované době je mnoho lidí, kteří, slovy prof. Zülehnera, hledají "přístřeší pro svou duši". Pokud toto přístřeší, tuto možnost identifikovat se s kolektivem, nenabízí tradiční farnost, je velmi dobře, že ji umožňují nová hnutí v církvi. Zachrání tak možná některé hledače před  "přístřeším" sekt a všem dají zakusit, že náboženství je záležitostí kolektivu, nikoli individua. (Tak se podle definice liší od magie. Bůh nevyvolil jedince, ale národ.)

Souhlasím ale se syndromem vůdce/zakladatele. Například hnutí charismatické obnovy je z častí skutečně založeno na charismatických vůdcích (v sociologickém, nikoli teologickém smyslu), po jejichž odchodu se společenství rozpadají. Ve Spojených státech (ale možná i v Čechách) k "vyhynutí" charismatické obnovy došlo mimo jiné i z tohoto důvodu (další důvody budou následovat) – neschopnost předat vedení, vytvořit institucionální strukturu. Nechápu však, jak může liturgie fungovat jako pojistka proti tomuto nebezpečí.

Mnohem zajímavějším problémem, o kterém se autor nezmiňuje, je podle mého názoru včlenění těchto hnutí do světové církve. Katolická církev je skutečně katolická a poctivě se snaží absorbovat všechny "novotvary" do svého korpusu. Příkladem je žádost papeže Pavla VI., aby kardinál Suenes udělal vše pro to, aby nově vzniklá charismatická obnova zůstala v církvi a neodštěpila se. Právě tato gravitační nebo absorpční schopnost církve však zákonitě vede k oslabení obnovného potenciálu nových hnutí. Klerikalizace (tradiční církevní držitelé moci!) vedení americké obnovy a její rozštěpení na malá společenství, která měla obnovit farnosti (tradiční církevní strukturu!) byla zřejmě další příčinou zániku toho hnutí ve Spojených státech. Charismatická obnova v Americe (podobně jako v České Republice) byla navíc založena především na modlitebních skupinách, odmítala vytvářet instituci a struktury. Ve společnosti nemůže přežít nic, co není institucionálně zakotvené – další důvod smrti obnovy ve Spojených státech. Naopak ve Francii se charismatická obnova vtělila do struktur a institucí nazývaných "Nové komunity", a díky nim dokázala přežít. (V ČR z komunit hlásících se k charizmatikům působí Chemin-Neuf, Emmanuel a komunita Blahoslavenství.) I když si tyto nové komunity zatím stále uchovávají svůj obnovný potenciál, stále více se "zcírkevňují", dle svých slov "objevují poklady ukryté v církevní tradici". Hezkým příkladem procesu – naprostého včlenění nového hnutí do staré církve – je fakt, že na žádost biskupa zpívají bratři a sestry z komunity Chemin-Neuf od letošních Velikonoc každý večer nešpory v lyonské katedrále. Služba církvi, nijak charismaticky specifická.

K tomu ještě jedna asociace – to, co podle autora nová hnutí nabízejí, najdeme i v oficiální církvi (minimálně na papíře v dokumentech) – vztah k Písmu, ekumenismus, modlitba, společenství, angažovanost, prožívání liturgie. Čili tímhle se nová hnutí od toho, co chce církev jako celek, také příliš neliší. Nová hnutí mají ale lidský (a emoční) kapitál, aby toto vše dokázala realizovat, farnosti jsou toho ne vždy schopny.

Takže moje odpověď na autorovu otázku, zda nová hnutí vzkřísí instituci církve, je ne, protože není co křísit: církev je živá (díky Kristově milosti) už dva tisíce let. Tato hnutí mohou církev na čas obnovit, dodat určitý impuls, než se sama "zcírkevní" natolik, že ztratí obnovný potenciál. A je lepší nová hnutí "zcírkevnit", než je odštěpit. Po nich přijdou nová… 

Zájemcům o studium charismatické obnovy doporučuji:
BORD a FAULKNER (1983): Catholic charismatics
PINA, Ch. (2001): Voyage chez les charismatiques français.