Pane profesore, přišel jste před rokem na rekonstruovanou pražskou Katolickou teologickou fakultu z univerzity ve švýcarském Churu. Máte ale již s Českou republikou delší kontakty, o čemž svědčí výborná úroveň vaší češtiny. Můžete nám proces reorganizace fakulty nějak přiblížit?
 Katolická teologická fakulta v Praze skutečně prošla v posledních dvou letech podstatnou reformou, ale poměry, které zde vládly před změnami, znám jen z doslechu. V současné době nás na fakultě vede zájem rozvíjet takovou teologii, která bude vědecky odpovědná a zároveň bude reagovat na otázky dnešního člověka. S tím souvisí zvláště rozvíjení kultury dialogu. Mám tím na mysli dialog mezi jednotlivými teologickými disciplínami a samozřejmě také dialog ekumenický, avšak důležitý je pro nás také dialog s neteologickými vědami. Chceme se jako fakulta podílet na diskusích, které probíhají mezi lidmi v české společnosti i v Evropě, a domnívám se, že my, jako katoličtí teologové, tu můžeme nabídnout velmi mnoho. Určitě se nemusíme schovávat. Také při výuce je pro nás důležité, abychom studenty povzbuzovali k samostatnému myšlení. Jde o to nacházet vlastní stanovisko a učit se ho odůvodňovat. Myslím, že tímto české společnosti i české církvi posloužíme nejlépe. Chceme zprostředkovat zkušenost, že katolická víra a teologie jsou zakotveny v tradici, která může být sama o sobě velmi živá a která může být zároveň inspirací a obohacením jak pro věřící, tak pro ty, kteří na církev pohlížejí z povzdálí.

Albert-Peter Rethmann (vpravo) a biskup Dominik Duka

Jste jedním z hlavních spoluautorů nového, právě vycházejícího čísla revue Salve o migraci a integraci. Proč se teologická revue jako Salve, která se zabývá tématy teologie a duchovního života jako například vztahem mezi rozumem a vírou, evangelními radami, spiritualitou otců pouště, mariologií atd. zajímá o téma, chtělo by se říci, čistě politické?
Styk s cizinci je výzvou, kterou známe již z biblických dob. Přikázání pohostinnosti a přijímání cizinců má své kořeny už ve Starém zákoně, pakliže tam slyšíme: "Cizince, který se u vás zdržuje, berte jako domorodce. Miluj ho jako sám sebe, neboť vy sami jste byli cizinci v Egyptě." (Lev 19,34) Otázka společného života s lidmi jiných národů a kultur je otázkou současně spirituální, etickou i politickou. Při styku s cizinci se ukazuje, jak hluboce je v kultuře křesťanského života zakotveno přikázání lásky. Křesťané se už od počátku nemohou vymezovat podle etnické příslušnosti. Křesťanská víra je svou podstatou katolická, to znamená, že překračuje národnostní a etnické hranice. V křesťanské obci není nikdo cizincem. Avšak otázky týkající se migrace a integrace cizinců jsou přirozeně také otázkami politickými. Redakce Salve si přála ukázat souvislosti mezi křesťanskou spiritualitou, která etnické hranice překračuje, a migrační politikou, která se naopak orientuje podle etnických měřítek. Má-li být politika více než holý pragmatismus, pak je nezbytné mluvit o myšlenkách, které stojí na pozadí politických rozhodnutí. K tomu chce přispět také nové číslo Salve. Snad se mu podaří vnést do této diskuse některé nové pohledy.

Čím může církev k řešení problémů migrace a integrace především přispět?
Závazek zasazovat se za spravedlnost vyplývá pro křesťany přímo z víry v Boha. Ona dodává člověku vnímavost pro nespravedlivé poměry. Myslím si, že hlavním úkolem církve a křesťanů je připomínat hodnoty, které umožňují humánnější soužití. To platí pro mezinárodní vztahy a světový ekonomický řád, ale také pro vztahy ve vlastní společnosti. Církev musí propůjčovat hlas především těm, kteří se sami dostatečně ozvat nemohou, a to jsou často právě migranti a ostatní skupiny na okraji společnosti. Oni nemají žádný hlas, který by bylo ve společnosti slyšet, protože tu nejsou lidé, kteří by hájili jejich zájmy. (Mimochodem: Například právě díky intervenci křesťanských skupin jako např. komunity Sant‘ Egidio se na počátku devadesátých let podařilo zachránit přes Turecko tisíce kurdských uprchlíků z Iráku. Různé státy byly po několika jednáních ochotny přijmout lidi, kteří uprchli před Saddamem Husseinem. A to v době, kdy ještě mnohé evropské a severoamerické státy na iráckého prezidenta pohlížely jako na partnera Západu a na Irák bylo tím pádem nahlíženo jako na bezpečnou zemi původu. Což policii umožňuje vrátit uprchlíky do země původu - kurzíva ChristNet.)

Církev navíc také nasbírala mnoho zkušeností v práci s uprchlíky a migranty v rámci své charitativní činnosti. Slavení eucharistie je věrohodné pouze tehdy, když se křesťané těmto lidem postarají také o vezdejší chléb, to znamená, jsou-li citliví pro chudobu a nespravedlnost. Krom toho, že se církev zasazuje za spravedlivé životní podmínky migrantů, jim navíc nabízí také pastorační doprovázení a nový duchovní domov. Neboť jak říká Ježíš starozákonním citátem (Mt 4,4; Dt 6,16): "Nejen chlebem živ je člověk." To platí ve zvláštní míře pro lidi, kteří svůj vlastní domov ztratili a hledají nový.

Existují nějaké církevní instituce, případně vyjádření Apoštolského stolce zabývající se migrací, uprchlíky atd.?
Na nejvyšší úrovni v katolické církvi existuje v Římě Papežská rada pro pastorační péči o migranty a lidi na cestách. Tato Rada úzce spolupracuje s biskupy, kteří jsou příslušní pro otázky migrace v národních biskupských konferencích. Rada se množstvím publikací angažuje za oprávněné zájmy uprchlíků a migrantů. V novém čísle Salve přinášíme podstatnou část závěrečného dokumentu 5. světového kongresu o pastorační péči o migranty a uprchlíky. Tento dokument skutečně může posloužit ke zpytování svědomí církve i politiky, protože formuluje velmi konkrétní podněty a požadavky. Volá například místní církve, "aby vydávaly svědectví, že nespravedlnost lze překonat." Místní církve se mají také obzvlášť "intenzivně zajímat o děti migrantů, děti bez doprovodu, ženy mezi migranty, ilegální přistěhovalce a žadatele o azyl v detenčních centrech." Kongres vyzývá politiky a vlády, "aby respektovaly a chránily lidskou důstojnost migrantů a uprchlíků... bez ohledu na to, zda jsou přistěhovalci legálními, nebo ilegálními." Kongres je žádá, "aby si nebraly mezinárodní terorismus za záminku k omezování těchto práv," a také, "aby připustily, že politika, která je vůči migrantům a uprchlíkům pouze represivní a restriktivní, není ke kontrolování migračního proudu vhodná." Spíše je nutné, "aby se věnovaly příčinám ležícím u kořenů migrace a začaly proti nim účinně bojovat." Text najdete v novém čísle Salve.

Česká republika je v zahraničí často spojována s nevyřešeným problémem integrace Romů. Obrázky zdi v Matiční ulici proběhly všemi evropskými médii. Jak vnímáte tuto negativní pověst našeho státu po své zkušenosti s pobytem a prací u nás?
Podle mého názoru by žádný stát neměl příliš poukazovat na negativní jevy v jiné zemi. V Německu – myslím, že podobně jako i v České republice – existovala různá tabu. Například ve východním Německu se po desetiletí nesmělo hovořit o napětí mezi pracovníky ze "sbratřených" komunistických států a domácím obyvatelstvem. Osobní kontakty mezi těmito skupinami byly mizivé, spíše panovalo množství oboustranných předsudků. Když se pak socialistické státní systémy zhroutily, konflikty, obavy a konkurence vyšly na světlo. Myslím, že v Čechách nesmíme udělat stejnou chybu. Vymezování a marginalizace vedou jen k zostřování konfliktů. Jediná možnost zdárného a pokojného soužití s Romy je uznat, že patří k nám. Otázka není, zda je u nás chceme. Jediná možná otázka zní, a je to otázka naléhavá, co můžeme dělat, aby se odstranil strach na obou stranách. Co můžeme učinit pro to, aby Romové viděli v zapojení se do české společnosti smysl? Co můžeme udělat pro to, aby měly jejich děti rozumnou budoucnost?

Jak integraci českých Romů a romskou problematiku vůbec vnímáte vy?
V sociologii migrace se hovoří o takzvaných "přistěhovaleckých koloniích". Tím se míní, že je naprosto normální, jestliže se první generace přistěhovalců pohybuje zcela (jazykově i kulturně) uvnitř vlastního etnika. Pro integraci přistěhovalců je rozhodující, aby od druhé generace, tedy počínaje jejich dětmi, začala probíhat – pomocí mateřských a základních škol atp. – integrace do většinové společnosti. Vezměme si však situaci Romů jednoduše tak, jak je: po desetiletí žili na okraji společnosti, na mnoha místech utvořili jakousi paralelní společnost. Začněme tedy dnes s klíčovou věcí a umožněme romským dětem, aby se integrovaly do většinové společnosti. Důležitou roli tu hrají mateřské a základní školy. Prostřednictvím těchto institucí se dají oslovit i rodiče. Pravděpodobně to bude vyžadovat nějaké intenzivnější vzdělávání učitelek a učitelů v oblasti interkulturní pedagogiky, než je dosud obvyklé. Ostatně v Centru pro studium migrace na Katolické teologické fakultě právě uvažujeme o vypracování vědecké studie v příštím roce, která se bude věnovat speciálně otázce integrace Romů jako i možné roli církve v tomto úkolu.

Zmínil jste se o Centru pro studium migrace. Nedávno jste ho založil při pražské Katolické teologické fakultě Univerzity Karlovy. Za jakým účelem?
Prostřednictvím Centra pro studium migrace hodlá fakulta vyslat znamení do české společnosti. Neboť právě otázky přistěhovalectví a integrace hrají také v České republice v procesu sjednocování Evropy a ekonomické globalizace stále důležitější roli. Centrum pro studium migrace se chce aktivně podílet na diskusích o migraci, azylu a integraci národnostních a etnických menšin, a to v univerzitním i společenském kontextu České republiky, z perspektivy sociální spravedlnosti a na základě křesťanské etiky. Otázky, které s tím souvisejí, jsou tak důležité, že se k nim nesmí přistupovat jen politicky pragmatickou cestou. Musejí se řešit s etickou odpovědností. Migranti nejsou nějaké zboží, ale konkrétní lidé se svými dějinami. Přinášejí si s sebou své schopnosti a naděje do budoucnosti. Centrum pro studium migrace bude konkrétně od příštího roku koordinovat výzkumný záměr Katolické teologické fakulty na téma "Integrace etnických menšin v České republice". Jedná se o výzkumný projekt, na kterém se podílejí odborníci více disciplín, kteří na něm budou spolupracovat po dobu pěti let. Projekt je v současnosti podán na Ministerstvu školství mládeže a tělovýchovy. Kromě toho se plánuje, jak jsem už uvedl, studie o integraci Romů.

Dovolte poslední otázku. Jak se stalo, že se otázka migrace, uprchlíků, integrace atd. stala hlavní otázkou vašeho odborného zájmu?
Když jsem byl kaplanem v jedné farnosti své domovské diecéze Münster v Německu, přišel jsem do styku s politickými uprchlíky z Iránu. Dva z nich jsem doprovázel při procesu uznání statutu uprchlíka a přitom jsem zažil, jak neslušně se s nimi občas na úřadech zacházelo. To jsem dosud neznal. V té době jsem se rozhodl zajímat se o jejich problémy a potíže více. Pak přišlo mnoho veřejných a politických diskusí, v nichž někteří politici vystupovali často velmi populisticky. Stále znovu se apelovalo na vlastní zájmy samotných Němců... A já jsem si kladl otázku, kdo vlastně formuluje a hájí oprávněné zájmy uprchlíků a migrantů. Na počátku mé vědecké práce o těchto otázkách v souvislosti s politickým pronásledováním, přistěhovalectvím a integrací stála tedy velmi osobní zkušenost. Ale to je pravděpodobně zcela normální. Každopádně bych přál mnoha lidem, kteří zastávají svá stanoviska v této věci s pevným přesvědčením, aby poznali lidi, kteří opustili svou zemi, protože ztratili možnost v ní dále žít. Mnoho politických diskusí by pak mělo zcela jinou kadenci.

Prof. Dr. Albert-Peter Rethmann (*1960), morální teolog, je proděkanem a vedoucím katedry systematické teologie na KTF UK. Od podzimu 2003 vede nově založené Centrum pro studium migrace při KTF UK. Je odborným poradcem Německé a České biskupské konference. Prof. Rethmann napsal knihy Asyl und Migration. Ethik für eine neue Politik in Deutschland (1996), Selbstbestimmung – Fremdbestimmung – Menschenwürde (2001) pojednávající o aktuálních etických problémech současnosti a mnoho odborných článků publikovaných v několika evropských zemích. Česky vyšly např. studie Církev jako politicko-morální činitel v pluralitní společnosti (Universum 9/41, 2001), Xenofobie – výzva k zaujetí postoje (Salve 1’02).

Rozhovor exkluzivně pro Christnet připravil Vojtěch Tutr.