Spiritualita v pravoslavných církvích je do značné míry ovlivněna zbožnou úctou k matce Ježíšově - Bohorodici a ke svatým. To se s radostí konstatuje i v dokumentech II. vatikánského koncilu: "Tomuto posvátnému sněmu působí velikou radost a útěchu, že ani mezi odloučenými bratry nechybějí ti, kteří matce Páně a Spasitele vzdávají patřičnou úctu, zvláště u východních křesťanů, kteří se s námi scházejí s vroucím nadšením a oddaným srdcem v uctívání Bohorodičky, vždy Panny." Mariánská úcta je ale ze strany západních autorů občas charakterizovaná i jako hyperdúlia – "nadúcta" či dokonce jako "mariolatrie". Na Východě ale nelze mluvit o dogmatizované mariologii. Mariánská úcta zde neztratila souvislost s celým křesťanským duchovním životem. Šířka a hloubka mariánské úcty se podle znalce ruské duše Tomáše Špidlíka nedá vysvětlit jinak než z tradice církve a z přesvědčení Božího lidu. 

V pravoslavné liturgii se Marie s úctou oslavuje jako Bohorodice, vždy Panna, opakovaně a se zvláštním důrazem, který není vlastní chápání západního racionalismu. V Bohorodici uctívá pravoslavný křesťan zázrak Božího vtělení: Ježíšova matka je jedinečným výrazem skutečnosti, že Bůh se stal člověkem, přijal lidské tělo a přišel na svět po způsobu všech lidí.

Po stránce dogmatické zůstává pravoslavná mariologie v "souladu prvních sedmi koncilů". Další koncily konané po rozkolu mezi Východem a Západem pravoslavná církev neuznává. Ježíšově matce přísluší toliko titul “Bohorodice” a “Věčná Panna”. Odmítáno je západní dogma o Neposkvrněném početí Mariině, neboť je jím porušena souvislost Mariina lidství s hříšným lidstvím všech lidí, a tím oslaben centrální motiv inkarnační. Rovněž západní "Nanebevzetí Panny Marie" je na Východě slaveno pouze jako “zesnutí” (koimésis, uspěnije). Ve svých hymnech se východní tradice ale hlásí k myšlence Mariina přijetí do nebe. Pravoslavná církev vyznává o Marii, že sedí v plné slávě po pravici svého Syna. V byzantské liturgii je Maria také často označována jako neposkvrněná a přečistá. 

Teologické chápání rozdílů lze tedy shrnout takto: Nová dogmata 19. a 20. stol. nejsou pro pravoslavné v souladu s duchem a tradicí Evangelia. V pravoslavné literatuře najdeme výroky označující nová západní dogmata jako odklon od pravdy. Jak bylo již řečeno v  úvodu, mnohé prvky  pravoslavné zbožnosti ale nebyly nijak dogmatizovány, přestože jsou pevnou součástí víry a liturgie. Z toho plyne přesvědčení některých západních teologů, že víra pravoslavné církve je i v těchto otázkách stejná a není pouze dogmatizována. 

Pro víru východních křesťanů jsou důležitá "okna do věčnosti", ikony,  které lépe než slova přibližují úctu věnovanou Panně Marii v pravoslaví. Ikony jsou pro věřící duchovním znamením ukazujícím postoj, který má člověk přijmout během modlitby jak vůči Bohu, tak ke světu, jenž jej obklopuje. Vidíme v nich, jak se člověk svým smrtelným tělem podílí na nesmrtelné slávě Boha. Marii pravoslavná ikonografie výjimečně zobrazuje izolovaně bez božského Dítěte (viz obr.1). Je tak zdůrazněna christologická souvislost úcty k Bohorodici. V souvislosti s Ježíšem jsou zobrazovány i jednotlivé evangelijní příběhy (obr.2,3). Pozoruhodné a velice lidské je zobrazení úmrtí Panny Marie (obr. 4). I na této ikoně je nejdůležitější postavou Kristus. Jeho postava převyšuje ostatní. Boží Syn drží v rukou zavinuté děťátko – symbol Mariiny duše. Zesnulé tělo obklopují apoštolové a biskupové. Vedle lože plane svíce, kterou zapálila Marie, když jí anděl ohlásil příchod smrti. K této ikoně čerpal autor inspiraci z apokryfů.


Andrej Rublev (?), Panna Marie Vladimirská, okolo r. 1408 Moskevská škola


Zvěstování, počátek 15. stol. Andrej Rublev (?),


Obětování Krista v chrámu, r. 1408 Theofanes Grek (?),


Úmrtí Panny Marie, konec 17. stol.

Co říci na závěr? Tato trojdílná práce (díl I. - Biblický exkurs a katolické učení o Panně Marii, díl II. - Protestantská kritika mariánské zbožnosti) byla koncipovaná ve snaze o nalezení společných bodů mariánské zbožnosti pro lepší porozumění věřících různých tradic.

Zpracovávané téma je velice široké a je obtížné na několika stranách shrnout vše, co bylo o Marii napsáno a co je věřícím předkládáno k věření. Existuje jistě i jiný pohled na mariánskou zbožnost. Zaznamenal jsem i kritiku svého textu, jak ze strany protestantské (nedostatečné zohlednění pojetí české reformace), tak katolické (proč omezovat mariánskou zbožnost, je-li důležitá pro mnohé věřící).

Přistup k Panně Marii vyjadřuje pěkně kardinál Ratzinger: "Hlava musí přemýšlet jasně, ale srdce musí být schopno vřelého citu: úcta k Panně Marii vtiskuje víře plný lidský rozměr. V tomto duchu charakterizuje význam Marie i Tim Noble v článku, který byl také publikován v Magazínu Christnet.eu. Pojem srdce má podle Tomáše Špidlíka centrální místo především v pravoslavné teologii a je jistě inspirativní jako protiklad "západního studeného rozumu" i v otázkách spojených s mariánskou úctou. Měli bychom se ale vyhnout i nebezpečí "sentimentalismu", který postrádá zdravé základy.

Vyobrazení ikon bylo převzato ze zaniklého časopisu Největší malíři. Originály obrazů lze zhlédnout v Tretjakovské galerii v Moskvě, Vladimirském muzeu ve Vladimiru nebo v Ruském muzeu v Sankt - Peterburgu.

Literatura:
Filipi P., Křesťanstvo, CDK, Brno 1991
Botsis P., What is orthodoxy, Athens, Greece 1983
Štampach O.I.: Nástin ekumenické teologie, skripta KTF UK Praha 1995
Špidlík T., Spiritualita křesťanského Východu, Křesťanská akademie, Řím 2002
Špidlík T., Důvody srdce, Vyšehrad 2001
Časopis Největší malíři č. 60 - Andrej Rublev a ruské ikony
Kol. autorů, Novozákonní apokryfy II. - Příběhy apoštolů, Vyšehrad, Praha 2003
Dokumenty II: vatikánského koncilu, Zvon, Praha 1995