Na návštěvě v Etiopii

Cílem mé cesty do Etiopie byla dvě místa: krajské město Awasa, 170 km jižně od Addis Ababy (hlavní město Etiopané nazývají zásadně jen Addis) a městečko Humera, zhruba 800 km severně od Addis. Obě místa mají jedno společné, jako ostatně mnoho jiných v Etiopii a v celé Africe - nedostatek vody.

Etiopie je země velmi chudých lidí - průměrný příjem je 10 USD za měsíc, takže i v pro nás tak běžné věci, jako je vyhloubení studny, potřebují pomoc ze zahraničí. A Česká republika se k této pomoci malou kapkou připojila. V okolí Awasy i Humery se za peníze české vlády hledají a zajišťují vodní zdroje pro venkovské obyvatele. Etiopie je země zajímavá v různých směrech, setkáme se tu se zarážejícími protiklady:

Přestože leží v subtropickém až tropickém pásmu, v Addis mi byla pěkná zima – bylo jen 22-24 ºC, po dešti teplota klesala pod 20, v noci kolem deseti, takže jsem docela užil pořádnou deku.

O Etiopii se u nás nejčastěji píše v souvislosti s chudobou a katastrofálním suchem. V Addis jsem však hned po příletu zmokl a potom ještě několikrát - nebyla to výjimka, prší zde v průměru více než v Čechách.

Jsou tu vysoké hory (nejvyšší je Ras Dashen 4 620 m n. m.), samotná Addis leží ve výšce 2 600 m. Na severovýchodě země je však jedna z nejhlubších proláklin na světě - Afarská pánev s dnem 116 m pod hladinou moře.

A zatímco ve výškách kolem 1500-2500 m, které v Etiopii naprosto převažují, je podnebí celkem příjemné, v nížině na severu při hranicích se Súdánem a Eritreou, včetně zmíněné Afarské prolákliny, teploty běžně přesahují 40 ºC a byly zde naměřeny vůbec nejvyšší teploty ve stínu na světě - přes 50 ºC.

Etiopie je pozoruhodná také vyznáním svých obyvatel. Něco přes polovina Etiopanů jsou pravoslavní koptští křesťané, zbylou necelou polovinu tvoří muslimové. U jižních kmenů jsou nepatrně zastoupena přírodní náboženství. Obě náboženské komunity zde žijí nepřehledně promísené a - v míru. To je situace na světě ojedinělá a hodná následování. Poměr křesťanů a muslimů se však pravděpodobně brzy obrátí, protože počet muslimů roste rychleji, než křesťanů. Přibývání muslimů podporují bohaté muslimské státy, hlavně Saúdská Arábie, které zneužívají chudoby Etiopanů a za přestup k islámu jim dokonce nabízejí peníze.

Addis je velké město (4,5 mil. obyvatel) se spoustou kouřících aut, sloupy elektrického vedení, moderními domy v centru a nekonečnými slumy na okrajích, s žebráky, kteří bydlí přímo na ulicích, několika internetovými kavárnami a lázněmi s horkými zřídly. Ani v hlavním městě těch bohatých není mnoho, ale ve srovnání s venkovem je Addis Beverly Hills.

Příručky udávají, že v Etiopii žije kolem 70 jazykových skupin, z nichž většina si navzájem nerozumí. Tři největší etnika, která se také v různém poměru dělí o politickou vládu v zemi, jsou Amhari, Oromo a Tigrey. Amharština je oficiální úřední řeč pro celý stát; amharštinu se také, kromě svého mateřského jazyka, učí děti ve všech základních školách, takže je skutečně pro všechny dorozumívacím jazykem. Je však připravena reforma, která zruší všeobecnou výuku amharštiny ve školách a zavádí jako společnou dorozumívací řeč angličtinu. Amharština tak bude silně ohrožena, ačkoliv je to jazyk velmi starý (písmo je souhláskové, některé znaky připomínají hebrejštinu, některé řecká písmena, jiné jsou zcela originální) a je do něj již řadu staletí přeložena Bible a jsou jím psány i další staré církevní texty.

Lidé jsou v Etiopii chudí, ale pracovití. Zdánlivě tyto dvě věci nejdou dohromady, ale je to fakt, který se dá snadno vysvětlit - nemají techniku ani energii. Většinou obdělávají pole dřevěným pluhem taženým býkem. Traktory jsou vidět velmi zřídka. Dřevěným pluhem musí zorat půdu dvakrát až třikrát, než rozbijí suchem ztvrdlé hroudy a teprve pak, stejným způsobem jako biblický rozsévač, zasejí. Přestože je to práce nesmírně namáhavá a zdlouhavá, je Etiopie při pohledu z letadla, až na nejstrmější horské srázy, kompletně obdělanou zemí.

Lidé jsou také trpěliví a přátelští. Na vesnicích a malých městech stojí dlouhé fronty, než na ně přijde řada u studny s rumpálem, aby si do plastového kanystru nebo koženého měchu načerpali vodu pro svou denní spotřebu. Většina z nich pak vodu naloží na osla a vyrazí k domovu. Ti, kdo to nemají tak daleko, nádobu posadí na vlastní hlavu. Mnozí tráví donášením vody pro svou rodinu několik hodin denně, v některých odlehlejších osadách nestihnou odrostlejší děti nic jiného, než dojít dvakrát za den pro vodu.

Devadesát procent etiopského venkova je bez elektřiny. Jen místy mají naftový agregát, který pohání vodní čerpadlo (když je) nebo několik žárovek v místní hospodě či pár pouličních světel, pokud tudy výjimečně prochází jedna z mála hlavních silnic.

Večer tak nastává skutečná tma s hvězdným nebem nad hlavou. Jelikož přebývání ve slaměnohliněných chatrčích bez oken není nic příjemného ani ve dne, natož v noci - doma se dá nejvýš spát nebo vařit (i vaření se však často odehrává před domem) - lidé za soumraku vycházejí na společné prostranství. Procházejí se, povídají si, popíjejí kávu nebo pivo, které se podávají na zemi před domem přímo na "promenádě", a úderem deváté jdou spát.

Nemají televize, jen ti movitější mají malé rádio na baterie; stejně je v Etiopii pouze jediný televizní kanál a jediná rozhlasová stanice, která se dá na venkově chytit. Telefony jsou jen ve městech, a to pouze ve veřejných telefonních stanicích. Počítače a internet tu neexistují.

A lidé spolu mluví, tráví společně čas, vědí o sobě, pomáhají si a netrápí se tím, co nemají. Ve své chudobě jsou šťastní přinejmenším stejně jako my bohatí. Jen musí pravidelně pršet. Když déle než rok nezaprší, přijde hlad. A za hladem umírání lidí i dobytka. Zprávy o umírání se rozletí do světa, bohatí se chytnou za nos a jednu tisícinu ze svého přebytku si s velkým halasem odepřou a koupí jim trochu vody a něco k jídlu. Ne, že by to problém chudých a hladových zcela vyřešilo, ale není to v jejich poměrech zas úplně zanedbatelné. Česká republika k těm pomáhajícím bohatým od roku 1996 patří.

V Etiopii mi bylo horko i zima, ale u srdce vždycky dobře, protože ti cizí černí lidé mi dávali najevo jen a jen přátelství.