Život bez Olympijských her a sportu vůbec by byl jako vzduch bez kyslíku nebo stromy bez dřeva. Je známo, že atletika coby zájmová sportovní soutěž o získání prvenství je starší než datum prvních Olympijských her a označení soutěžících coby "atleti".

O zápase mužských dvojic se nejdříve zmiňuje epos o Gilgamešovi, jehož literární prameny sahají až do 3. tisíciletí př. Kr. a o atletech poprvé čteme v Homérově Odyssey. Vedle toho historicky první Olympijské hry se konaly teprve r. 776 př. Kr.

Sport a tělovýchova se v Řecku až do jeho pádu r. 63 př. Kr. staly základní výchovnou disciplínou, k níž se později přidružila výuka hudby, počtů, tance, psaní, rétoriky, filosofie, práva a dějepisectví. V těchto disciplínách byla řecká mládež trénována v ústavech zvaných gymnasion.

Římské školství systém řeckých gymnázií nepřejalo, ale soutěžím atletů holdovali i Římané. Stadiony byly pro římskou kulturu tak charakteristické, že každý král podřízený římskému císaři stadiony rád stavěl na vlastní útraty ve svých městech. Dokazoval tím i svou oddanost vnucené správě.

Stadiony v Palestině poprvé postavil Herodes Veliký v 1. pol. 1. stol. př. Kr. Z textů Josefa Flavia také víme, že Herodes podle vzoru Olympijských her v Aténách uspořádal Palestinské sportovní hry a pozval na ně atlety z pěti zemí.

Palestina, nejdříve helénizována řeckými gymnázii a později romanizována římskými stadiony, cirky a lázněmi, se přizpůsobovala vnuceným kulturám svých dobyvatelů. Někdy nadšeně, jindy bolestivě. Nicméně ve srovnání s Řeckem, kult krásy a těla pěstovaný sportem zůstal pro židy cizí.

V Bibli se o sportu nedozvíme nic. Přesto i zde nacházíme líčení událostí a obraty, které jsou ze světa tělovýchovy a sportu přejaty. Uveďme si aspoň jeden z nich. V 1 Kor 9,24-6a čteme tento text: Nevíte snad, že ti, kteří běží na závodní dráze (ř. en stadió), běží sice všichni, ale jen jeden dostane cenu? Tak běžte, abyste vyhráli! Každý závodník se trénuje ve všech typech sebedisciplíny. Oni to podstupují pro pomíjitelný věnec, my však pro věnec nepomíjitelný. Já tedy běžím ne jako bez cíle.

Apoštol Pavel zde metaforicky uvádí, že všichni, křesťané i židé, jsou jako běžci na stadionu. Ale cenu dostanou jen atleti "kristovci". Dále pokračuje, nyní již bez metafory, že zatímco odměnou skutečných atletů je vavřínový věnec, osobní prestiž, regionální (nebo národní) uznání, odměnou kristovců je nepomíjitelnost, spása a věčný život. Tento běh apoštol Pavel běží a vyzývá k němu i církev v Korintu.

Jaké si z tohoto biblického textu můžeme vzít poučení? Tělovýchova a sport, jejichž nejprestižnější soutěží pro každého atleta jsou Olympijské hry, poskytuje bezhraničný prostor soutěživosti, touze být nejlepší, všechny převýšit a zvítězit. Odtud si vzal bohatou inspiraci i apoštol Pavel: stal se pro svou závodní vytrvalost duchovním atletem a získal tak cenu životní arény.