Otázka o vlivu a postavení bohů a božstev jednotlivých národů, spíše však jednotlivých kultur je velmi zajímavá. Zabývá se jí především obor dějin náboženství. Určitě bychom našli ale i zajímavé pohledy v etnologii, v antropologii, v psychologii. Nicméně pro první informaci snad postačí něco z dějin náboženství samotných:

Zhruba se dá říci, že náboženství jsou rozdělitelná na náboženství přirozená a nadpřirozená neboli zjevená. Přirozená náboženství vyvozují svoji představu boha ze zákonitostí přírody a vesmíru. Dá se říci, že jeden pól tvoří zbožnění přírody, druhý pól zbožnění člověka. Představy boha či bohů v přírodních náboženstvích jsou proto stále vázané na pozemskost.

Teprve v nadpřirozeném náboženství člověk začíná chápat osobního Boha. To se stalo především v židovském náboženství. Podle našeho přesvědčení je vrcholem této linie křesťanství, kde sám Boží Syn zjevuje pravdy o sobě a o vnitřním životě Boha. Tedy pravdy, které bychom lidským rozumem nemohli odvodit z pozorování přírody, z dějin atd.

Věříme, že všechna náboženství hledají odpověď na záhadu smyslu lidského života, bolesti, smrti, na tajemství naší existence. Ne všechna náboženství ale poskytují ucelenou odpověď. Věříme, že křesťanství má největší plnost této pravdy. Ostatní náboženství na ní mají podíl. Nejbližší nám ovšem vždy budou židé a muslimové, kteří se jasně klanějí stejnému Bohu, jako my.

O poměru k jiným náboženstvím mluví především dokument Nostra aetate z roku 1965, jde o deklaraci vztahu Církve k nekřesťanským náboženstvím, přijatou na 2. vatikánském koncilu. 

O vztahu k jiným náboženství a naší úctě k jejich pojetí boha (schválně píši s malým písmenem), svědčí i skutečnost, že papež Jan Pavel II. svolal do italského Assisi modlitební shromáždění zástupců všech náboženství – byli tam zástupci indiánů, eskymáků, stejně jako buddhisté, hinduisté, šintoisté, či muslimové, židé a všechny možné směry křesťanských církví.

Na tazatelovu otázku tedy lze říci, že se skutečně jedná o jediného pravého Boha, ale ne vždy je chápán tak, jak zjevil pravdu o sobě křesťanům. Církev proto mnohdy při své misijní činnosti navazuje na představu, kterou mají např. přírodní národy o bohu, a říká, že právě toto, tento jimi uctívaný bůh je oním Bohem, který zjevil křesťanům tajemství o životě Nejsvětější Trojice. Tuto představu tedy rozvíjejí a naplňují.