Pod označením „nesezdané soužití“ sociologové rozumějí společný život dvojic, který má povahu manželství, ale není jako manželství právně uzavřen. Důvody, proč dvojice žijí v nesezdaných soužitích jsou několikeré: homosexuálním párům ve většině zemí v manželství brání právní systém, u smíšených dvojic je hlavním důvodem jejich slabá ekonomická situace.

Američtí sociologové C.M Renzetti a D.J. Curran (Ženy, muži a společnost, 244-7) rozlišují mezi dočasným, zhruba dvouletým stavem, v němž převážně žijí univerzitní studenti, a dlouhodobým, v němž žije 6% ze všech párů, tedy asi 4 miliony Američanů.

Formu nesezdaných manželství bychom marně hledali ve starověkých kulturách. Nejstarší zákoníky Mezopotámie, sahající až do 3. tisíciletí př. Kr., pro ně nevytvořily podmínky, ani etické a ani právní. Běžná byla polygynie, kde muž měl legitimní děti jak s manželkou, tak i s otrokyněmi; běžná byla i polygamie, kde muž měl více žen – manželek; a od Sargona I., krále Akkadu (2340-2284), se prosazovala monogamie, tedy soužití muže jen s jednou ženou. Tyto formy vztahu regulovaly i sexuální život. Mimo ně zejména žena měla již jen možnost sexu coby prostitutka nebo chrámová kněžka. Mimo uvedené případy by byl sexuální život v „manželství na zkoušku“, jak ho u univerzitních studentů nazývají Ranzetti a Curran, v limitech mezopotámských zákoníků nutně posuzován jako trestný čin.

Ani Bible nezná případ nesezdaného soužití, kde by jen jedna žena žila jen s jedním mužem, aniž ten by kromě ní neměl legitimní manželku. Z biblické doby se modernímu vztahu nesezdaného soužití nejvíce blíží tzv. konkubinát, avšak i zde musíme rozlišovat. Lze předpokládat, že všechny ženy a konkubíny (heb. pilgašót) izraelského muže se staly jeho manželkami na základě manželské smlouvy, ale ne všechny měly stejnou pozici a stejná práva vůči muži, nároku na dědictví pro sebe a své děti a eventuální možnost rozvodu. Jiná měla hebrejská otrokyně, jiná válečná nehebrejská otrokyně, jiná měly druhé manželky – ženiny, a jiná měly královské konkubíny – milostnice.

Jen v jednom případě se Bible blíží stavu života v nesezdaném soužití. Je jím případ ve vyprávění z knihy Genesis (16,1-16) o Abrahámovi, jeho ženě Sáraj a její služce (heb. šifcha) Hagar. Příběh zrcadlí právní praxi nařízenou v Chammurapiho zákoníku (144-5), který obsahuje případ neplodné manželky, jež musela svému muži dát za sebe náhradou jinou ženu – otrokyni nebo služku, aby jí porodila dítě.

Hagar se v tomto vztahovém trojúhelníku ocitá bez jakéhokoliv práva. Nežila s Abrahamem v jedné domácnosti z lásky, ale jako jeho majetek, o němž rozhodovala Sáraj. Protože ta byla již dlouhou dobu neplodná, dala podle zvyku svému muži služku. Hagar otěhotněla s Abrahámem, porodila syna, dala mu jméno Išmael a přestala si své paní vážit. Podle Chammurapiho zákoníku by za neúctu ke své paní měla být potrestána hroudou soli vecpanou do úst, ale Sáraj ji pokořovala tak dlouho, až Hagar od ní uprchla. Utekla na poušť a vrátila se až na domluvu anděla. Poručil také, aby se Hagar Sáraj podřídila ve všech jejích přáních.

Jaké si z této úvahy můžeme vzít poučení? Na rozdílu etických hodnot a právních podmínek kultur starověku a naší vidíme, že k životu v nesezdaném soužití dochází z několika důvodů:

1. dnešní společnost má vstřícnější postoj vůči samostatnému životu

2. lidé obecně mají větší nechuť k manželství, zaviněnou vysokou rozvodovostí

3. uvolnění sexuálního života, který začíná dlouho před vstupem do manželství

4. častěji se užívá antikoncepce, a tím vzniká i menší riziko nechtěného otěhotnění, kvůli němuž se manželství často uzavírá

5. rovnoprávnost mužů a žen v nároku na vzdělání se zvyšuje, a tím se mění i jejich role v tradičně pojímaném partnerství. Na straně druhé je ovšem také evidentní, že práva partnerů v nesezdaném soužití ve srovnání s právně uzavřenými manželstvími ve starověku i dnes byla vždycky menší.