Na letošní podzim připadají kulatá výročí vydání dvou dokumentů významných pro ekumenu. 21. listopadu tomu bylo 40 let, kdy Druhý vatikánský koncil schválil dekret o ekumenismu Unitatis redintegratio, jímž byl na půdě římskokatolické církve vytvořen prostor pro mezicírkevní dialog a pro rozvoj ekumenické teologie. Druhým dokumentem, který zde chceme připomenout a který patří do kontextu ekumenického dialogu, je Společné prohlášení k učení o ospravedlnění, jež bylo podepsáno před pěti lety v německém Augsburgu.

Otevřené dveře dialogu

O ekumenicitě Druhého vatikánského koncilu svědčí také ta skutečnost, že se tehdy i s přispěním nově vytvořeného Sekretariátu pro jednotu křesťanů podařila prosadit účast nekatolických křesťanů jako pozorovatelů. Z pohledu římskokatolické církve se jedná o zásadní změnu stanoviska v přístupu k nekatolickým křesťanům do té doby zavrhovaným, resp. považovaným za předmět misie. Ostatně jiný koncilní dokument, konstituce o církvi Lumen gentium, říká, že světlem národů je Kristus, nikoli církev.


Aktuální dokument

Vlastní text dekretu o ekumenismu je i po 40 letech stále aktuální. Vždyť rozdělení křesťanů "odporuje Kristově vůli, je pohoršením světu a poškozuje svatou věc hlásání evangelia všemu stvoření" (čl. 1) a "činný zájem o obnovení jednoty je záležitostí celé církve, věřících i pastýřů, a týká se každého podle jeho schopností jak v každodenním křesťanském životě, tak v teologickém a historickém bádání" (čl. 5). Dekret stanoví podstatné momenty uskutečňování ekumenismu: obnova církve ("Církev je při svém putování volána Kristem k neustálé reformě, kterou trvale potřebuje, nakolik je institucí lidskou a pozemskou." čl. 6), obrácení srdce ("Opravdový ekumenismus není možný bez vnitřního obrácení." čl. 7), společná modlitba (čl. 8), vzájemné poznání ("které se musí konat podle pravdy a s porozuměním," čl. 9), ekumenické vzdělání (čl. 10), vhodný způsob výkladu učení víry (čl. 10) a vzájemná spolupráce ("Touto spoluprací se mohou všichni, kteří věří v Krista, snadno naučit, jak se navzájem lépe poznávat a mít se v úctě a jak připravit cestu k jednotě křesťanů," čl. 11).

Cesta kompromisu

Nicméně nelze zapomínat, že většina koncilních textů je výsledkem kompromisů nutných k tomu, aby mohly být při konečném hlasování schváleny, což platí i o dekretu o ekumenismu. Zavedení nebiskupských ordinací v reformačních církvích, tj. porušení apoštolské posloupnosti biskupského úřadu, je tak shledáno příčinou "nedostatku" u služebníků těchto církví (defectus ordinis, čl. 22). Toto pojetí má pak další závažné konsekvence, např. při posuzování společné účasti na eucharistii.
Přes kompromisní charakter je dekret Unitatis redintegratio zásadním dokumentem svědčícím o významném posunu v mezicírkevním dialogu, od něhož se dále odvíjela řada důležitých ekumenických rozhovorů a dohod (aniž by bylo možné pominout některé sporné kroky, které jako by opustily ducha Druhého vatikánského koncilu - z poslední doby např. deklarace římské kongregace pro víru Dominus Iesus ze září 2000, či encyklika Ecclesia de eucharistia z dubna 2003).

"Dobré skutky" již pět let nerozdělují křesťany

Druhým dokumentem, který zde chceme připomenout a který patří do kontextu ekumenického dialogu, je Společné prohlášení k učení o ospravedlnění, jež bylo podepsáno zástupci římskokatolické církve a Světového luterského svazu 30.10.1999 v Augsburgu. Tyto církve zde před pěti lety vyjádřily shodu v tom, že "pouze na základě milosti a ve víře ve spásu od Krista, nikoliv na základě naší zásluhy, budeme od Boha přijati a obdržíme Ducha Svatého, který obnoví naše srdce a uzpůsobí a povolá nás k činění dobrého." Společné prohlášení se rodilo ve složitých teologických dialozích během posledních 30 let. V učení o ospravedlnění jde o základní náboženské otázky člověka týkající se nápravy vztahu k Bohu a záchrany člověka pro věčnost. Podle německého evangelického biskupa J. Friedricha podpis společného prohlášení umožnil v posledních pěti letech prohloubení dialogu mezi oběma církvemi a vytvořil prostor pro lepší spolupráci v praktické oblasti. Kritické hlasy však upozorňují, že se jedná o shodu názorů, nikoli činů, a požadují možnost společného slavení večeře Páně.  

Zásadní ekumenický dokument k učení o ospravedlnění, který byl podepsán 31. října 1999 v Augsburgu byl v roce 2000 publikován i v Magazínu Christnet.eu. Z anglického a německého originálu ho přeložil Pavel Filipi, děkan Evangelické teologické fakulty Univerzity Karlovy v Praze.

V článku byly použity podklady ze zpravodajství Ekumenické rady církví a článku Martina Vaňáče v časopise Getsemany 11/2004.