Mikuláš

„Mami, já se bojím, že mě ti čerti budou bít“. Chlapcova matka žehlila otcovy košile na dřevěném stole a tajemně se zasmála.

„Víš, že se čerti bojí Pána Boha? Až sem přijdou, tak jim řekni nějakou modlitbičku a oni utečou,“ pravila matka, ale chlapci ta rada na kuráži moc nepřidala, protože jeho rodiče se nikdy nemodlili a on sám to také ještě nikdy nezkusil.

„Jak to mám říct?“ žadonil na matce vysvětlení, ale ta se jakoby polekala svého návrhu a neodpovídala. „Jak se mám modlit?“ zeptal se opět a mnohem naléhavěji. Větve švestky bubnující do okenní tabule kuchyně ho lekaly čím dál tím víc. Matka vypnula žehličku.

„Takhle, opakuj po mně: Otče náš, jenž jsi na nebesích, posvěť se jméno tvé …“. Matka mluvila pomalu a chlapec po ní opakoval každou větu. Znovu a znovu. Jen tu a tam se jeho tvář plaše zadívala skrz šupinaté sklo do tmy. Mikuláš v doprovodu anděla a obávaného čerta ještě nepřicházel. „Chléb náš vezdejší dej nám dnes a odpusť nám naše viny …“. Kuchyň byla vyhřátá od kamen, v troubě se sušily půlměsíce jablečných plátků, na sporáku kynulo těsto a schly umyté talíře. Sestra ani otec v domě nebyli. Matka chlapci řekla, že se šli schovat před čertem, protože se ho také bojí. To chlapci vrátilo odvahu a pilně se učil modlitbu.

„… neboť tvé jest království i moc i sláva na věky. Amen.“ Chlapec doříkal modlitbu, aniž by se zadrhl a spletl slova. „Už to mám, už ji umím. Teď už si může ten čert přijít!“ volal na matku, ale ta se jen tajemně usmívala a dál žehlila otcovy košile. Chlapec si ještě stačil postavit dřevěnou stoličku blíž ke kamnům, aby měl nad čertem nadhled, když se v tu samou chvíli rozezněl mosazný zvon za prahem vchodových dveří. Chlapec i matka se na sebe podívali. Pak šla matka otevřít a po chvíli do kuchyně vstoupil vysoký Mikuláš, malý anděl a čert, který byl jen o hlavu větší než on sám. Chlapec si všiml, že anděl má na sobě tu samou noční košili jakou nosívá jeho sestra, ale čert mu nedal čas, aby o tom dlouho uvažoval. Vypadal jako mouřenín s papírovou tváří a dvěma červenými špičatými rohy oblečený do režného pytle. V ruce svíral proutek z třešně, jímž si nervózně pleskal do gumovek.

Čert se podíval na matku a řekl větu, jíž se zjevně dlouho učil zpaměti: „Paní, vydejte nám toho kluka, z něhož lenost jenom kuká. Nazlobil se dost, přes hlavu vám přerost“.

Dříve, než matka stačila čertovi něco říct, chlapec se postavil na stoličku vedle kamen a k překvapení Mikuláše, anděla i zkoprnělého čerta se začal modlit: „Otče náš, jenž jsi na nebesích, posvěť se jméno tvé, přijď království tvé …“. Jenže čert neutekl. Začal se divoce chechtat, až se zajíkal. Pak se k chlapci rozběhl a začal ho píchat proutkem do stehen. Ten se ohýbal jak šmytec zabodnutý do stojanu na housle. „… buď vůle tvá, jako v nebi tak i na zemi …“ modlil se chlapec dál v naději, že čerta přece jen zažene. Podle matčiny rady se to přece mělo stát. Jenže čert nejenže nepřestával, ale byl čím dál tím dotěrnější. „… chléb náš vezdejší dej nám dnéééés, jau, a odpusť nám naše vinyyyy …“. Chlapec byl zmaten. Nevěděl, jestli se nemodlí správně nebo mu matka dala špatnou radu. Mikuláš s andělem se chlapcovu martýriu pobaveně pochechtávali a matce se tajemně také vlnil úsměv na rtech. To již bylo moc. Chlapec si připadal jako polapený do pasti a vydán napospas šílenému čertu. Pochopil jedno: modlitba na čerta neplatí. Skočil ze stoličky a vrhl se na něj, přestože byl o hlavu menší. Vyskočil na něj a utrhl mu roh. Čert jen hekl a než se nadál, chyběl mu i druhý. Jenže s ním v chlapcových rukou visela i čertova papírová tvář. Podíval se na ni, pak na čerta … a hele, proti němu stál starší bratranec Mirek z domu odnaproti.

„Čerte, chlapec jistě nezlobil, abys ho prutem bil“, promluvil Mikuláš, když viděl, že vše je prozrazeno a že se schyluje ke rvačce. „Anděli, na nic již nečekej a chlapci náš dárek dej!“ Mikuláš měl otcův hlas, jeho výšku a barvu kůže na rukou. Chlapec dostal dárek a čert s andělem se postavili ke dveřím. Přistoupil k nim i Mikuláš a než opustil kuchyň, ještě se zeptal matky: „Paní, máte ještě přání? Chcete pro synka něco k hraní?“ Matka řekla, že už dostal, co si zasloužil a Mikuláš se svou společností konečně vycouval z kuchyně. Vchodové dveře bouchly, hlasy odnášel vítr.

Chlapec se opět přilepil na šupinaté sklo a díval se za nimi, dokud Mikulášova baterka osvěcovala sněhem zavátou cestu. Pak se obrátil k matce a pravil vítězně: „Mami, ta modlitba byla príma, ale víš co? Pro příští rok se raději naučím boxovat. Tenhle čert se pánaboha nebojí. Vždyť víš, že naši sousedi jsou neznabozi“.