Leonrado, jak trávíš Vánoce v Česku?
Mám tady u vás celkem dost kamarádů, takže nikdy netrávím Vánoce na faře sám. Na štědrý den jsem navíc ještě pozván do nějaké rodiny, i na Boží hod mě zvou – ovšem to už musím s díky odmítnout, protože to chci slavit tak trochu po angolsku. V Angole je hlavním vánočním svátkem právě až 25. prosinec. Ten den si na faře uvařím nějakou angolskou specialitu a rozbaluji dárky.

Jak takový 25. prosinec v Angole vypadá?
Ten den začíná ranní bohoslužbou. Na venkově se ještě udržuje zvyk, že věřící z kostela obejdou celou oblast a zastavují se u domů, zaklepají, ale někdy ani nemusí, protože průvod hlasitě zpívá, takže ho lidé slyší a vyjdou sami. A pořádá se přitom sbírka: každý, kdo se s průvodem setká, daruje, co může: někdo plody, co pěstuje, třeba arašídy, jiný vejce, zkrátka cokoli. Je to něco jako mikuláš u vás. Vybrané prostředky jdou na sbor, kde se pak rozdělí potřebným.

Jaké jsou další rozdíly angolských Vánoc oproti těm českým?
Katolíci a baptisté u nás mívají noční bohoslužby, které začínají zhruba před jedenáctou a jak se blíží půlnoc, tak při nich vrcholí nějaká divadelní hra, která má vánoční tematiku, většinou jde o narození Ježíše. Kapra u nás nemíváme a místo stromečků máme jen palmové listy. Vánoční jídlo se vaří podle jednotlivých oblastí země - třeba v metropoli Luandě jsou lidé zvyklí na ryby, ale v každém kraji je to něco jiného. Na venkově je navíc tradice, že každý si připraví něco svého a sousedé si pak své „výtvory“ vzájemně vyměňují – a tak člověk mívá doma třeba čtyři různé druhy jídla.

Co se týká dárků, Vánoce v Angole jsou zřejmě méně materiální, méně konzumní...
Ano, snad se to tak dá říct. Není tam dárků tolik, ale i chudí lidé se snaží na Vánoce něco našetřit. V Čechách je ten konzum větší, i děti píšou Ježíškovi, že chtějí mobil nebo DVD, protože je to v módě. U nás si to nedovedu představit – ovšem to je dáno spíš realitou africké společnosti: kdyby byla bohatší, třeba by byly také tak konzumní. Rozdíl je zde v tom, že u nás jsou soudržnější rodiny: rodiny se o Vánocích vzájemně navštěvují (a neplatí to jen o Vánocích). A také je v Angole běžné, že rodina na svátek pozve někoho, o němž ví, že nemá ke komu jít, že nemá kde přespat, že je sám, na oběd a slaví 25. prosinec společně s ním.

Jak se liší víra v Angole a v Česku? U nás v kostelích většinou vidíš lidi sedět na krajích lavic, kdežto při záběrech z afrických kostelů vidíme, jak se lidé při mši lidé drží za ramena a tančí...
Samozřejmě zde není ten africký temperament, ale už jsem si zvykl. V Angole není takový spěch a lidé si najdou více času pro sbor. Je tam samozřejmě relativně větší účast věřících, určitě bych tam měl větší sbor - tady mám zapsáno 280 členů, ale na bohoslužby chodí necelá pětina. Vím, že víra v Boha není vázána nutností chodit do sboru, ale přece jen sbor znamená určité společenství sdílení. Je také ovšem potřeba rozlišovat mezi tradičními církvemi (jako jsou katolíci) a různými evangelikálními a charismatickými církvemi, které umí oslovit i „necírkevní“ lidi. Samozřejmě je třeba, aby každá církev byla živější – a je to úkol i nás, farářů, aby hlavně mladí neopouštěli sbor po konfirmaci, protože právě mladí jsou ti, kteří pak převezmou církev.

Jak jsi se vůbec stal farářem?
Už v Pelhřimově za bývalého režimu jsme s kamarády jezdili tajně navštěvovat bohoslužby jednoho husitského faráře z Třebíče. Vyhovovala nám jeho živější zbožnost. Dále mě krásně přijel pelhřimovský evangelický kazatel doktor Soušek, který třeba měl pochopení pro to, že baptisté nesmí alkohol, a tak měl při večeři Páně jeden kalich s vínem a druhý se šťávou pro nás. I díky němu jsem se dostal na fakultu, kde jsem získal stipendium.

Jak konkrétně chápeš úlohu duchovního v zemi, kde jsou křesťané v menšině?
Být v menšině není důvodem k nějakým obavám, v tom můžeme najít i útěchu. Vždyť jsou určité dobré hodnoty, o nichž se můžeme dělit i s nekřesťany. Já beru své povolání jako misii, jako informování společnosti o křesťanství. Nechci nikoho násilně poučovat a nechci si nikoho přivlastňovat.

Nesetkal ses nikdy v ČR s náznakem rasismu?
Samozřejmě jsou lidé, kteří se nezajímají o okolnosti, za jakých jsem se sem dostal, ale prostě jen vidí černocha – neví, že nejsem nějaký ekonomický uprchlík, ale že jsem sem přišel jako student. S konkrétním útokem jsem se zatím nesetkal, ale s rasismem jako takovým ano. Ovšem to spíš jen ve městě, na Třebíčsku nic takového neznám.

Musí podle tebe něco člověk „slevit“ ze své národní identity, když přijde do cizí země?
Určitě tomu prostředí musí něco obětovat. Ale zároveň i to prostředí by mělo něco obětovat, aby bylo schopné přijmout lidi, kteří potřebují pomoc. Zkrátka důležitá je tolerance – není třeba narušovat identitu, ale učit se od druhého, vžít se do jeho situace, vědět o jeho kultuře a snažit se s ním komunikovat, protože jedině díky dialogu můžeme žít jako sousedé.

Jak se díváš na propast mezi bohatým Západem a chudým třetím světem?
Tato propast se zvětšuje a neřeší se to. Myslím, že by na to vyspělý svět měl více myslet - aby si sám uvědomil, že se problémy třetího světa projeví i v něm: že třeba přílivu uprchlíků se dá zamezit tím, že třetí svět bude co nejvíc soběstačný a udrží své lidi doma. Já si myslím, že vyspělý svět nese spoluzodpovědnost i spoluvinu za to, jak třetí svět dnes vypadá – protože ta ekonomická spolupráce je mnohdy jednostranná. Třeba Evropa a Amerika někdy řeší vlastní ekonomické problémy zneužíváním surovinového bohatství třetí světa – když stoupá odbyt nějaké suroviny, jednoduše se to vyřeší tím, že se ve třetím světě zvýší těžba. Ale jaký to má dopad na tu konkrétní zemi, to už málokoho zajímá.

Třetí svět je ovšem také zmítán řadou konfliktů. Občas je slyšet i názor, že vyspělý svět nemá zasahovat (třeba ve Rwandě) a že si to tamní obyvatelstvo má vyříkat samo mezi sebou.
To tedy není moc inteligentní názor, protože to jsou problémy s  kořeny v  koloniální i postkoloniální historii. Víme snad jistě, že když necháme ty národy vyříkat si to mezi sebou, že tím vlastně dopustíme genocidu oslabeného národa? Opravdu odmítneme pomoci slabému s tím, že to není naše věc? Navíc v dnešním globalizujícím se světě má všechno dopad i na zbytek světa: třeba z té oblasti pak nastane příliv uprchlíků, což bude muset řešit i Evropa. Inteligentnější názor je snažit se najít řešení předem. A v tom může pomoci i náboženství – hlavně mezináboženský dialog, to že každé náboženství dokáže samo na sebe nahlédnout kriticky, že nebude tvrdit, že ono jediné má recept na pravdivost.

Leonardo Teca (*1973)  – mezi mladými také nazývaný Leo – je synem angolského baptistického kazatele. V 15 letech se dostal do Československa a vystudoval pelhřimovskou strojní průmyslovku. Po maturitě už (po změně režimu) mohl začít studovat na evangelické teologické fakultě v Praze, kde nyní dokončuje doktorát z teologie. Občas si rád zabubnuje na tradiční angolské bubínky a jeho další koníček prozrazuje i výzdoba fary v Horních Vilémovicích: na jejích zdech najdeme plakáty světových fotbalistů.

Článek je uveřejněn se souhlasem společnosti Člověk v tísni, kde byl původně publikován.