Modlitba je zvláštní slovní projev. Je to fikce naplněná metaforami. Je to mluva s někým, kdo není přítomen tělesně, tvarově, výrazem ...

V knize rozhovorů Dva životy Viktor Fischl mluví také o modlitbě. Říká, že se fakticky přestal modlit po úmrtí své sestry, kterou nacisté odvedli do koncentráku a ona tam zahynula. Modlil se, aby jí Bůh pomohl ... a nic. Zahynula. A Fischl si odnesl zkušenost, že Bůh nevyslýchá lidské modlitby. Fischl není ateista, je agnostik. Neztratil jistotu, že Bůh je, ale poznal ho jinak, jako vesmírný řád a oživujícího ducha, příčinu a původce života, jenž se v člověku zjevuje v jeho míru a harmonii. Lze se k němu přiblížit meditací a usebráním. Takového Boha tedy Fischl, básník a spisovatel, zná. Jeho Bůh neslyší na volání lidí. Proto Fischl se svým bolem nechodí za Bohem do kostelů a synagog, ale vychází do polí a žaluje stromům, květinám, mrakům a řece sám na sebe a na druhé, a některé z těchto rozhovorů vsouvá i do svých próz a básní.

U vchodu do lodě chrámu St. John the Divine v horní části Manhattanu pod západní klenbou visí třímetrová socha ukřižovaného Krista. Poklesnutá kolena neunesla tělo trpícího Mesiáše, jenž tu visí v umírání a nedůstojné slabosti toho, který má Izraeli přinést spásu, mír, pokoj a dostatek. Často před ním vídám klečící ženu, která upřeně hledí na zkroucenou siluetu těla. Její ústa šeptají naříkavá slova modlitby. Možná mu žaluje na sebe a na druhé, možná se zpovídá, možná ho prosí o pomoc. Dívá se na něj a přenáší na křivku jeho trpícího těla svou bolest. Oživuje v sobě jeho bolest, bolest umírajícího, a její vlastní bolest od ní pozvolna odchází. Setrvává v tomto prolnutí hodinu a pak odlehčena odchází do toku svého pracovního dne, vyléčena, potěšena, vyslyšena. Vyléčila ji představa o Kristově bolesti, do níž vstoupila a která vyprázdnila její vlastní a ztratila na palčivé ostrosti. Vyléčilo ji vědomí, že Kristus svou bolest, zaviněnou jinými, přijal, podvolil se jí a podlehl jí v tichosti, v prosbě za své soudce a vykonavatele trestu. Stal se příkladem hrdiny, jenž nese smrtelnou bolest, kterou si nezavinil. Působivé! Žena odchází posilněna, aniž by zkoumala, zda ji pomohl Duch svatý se svou oživující mocí nebo prožitá vnitřní zkušenost, že tu byl kdysi někdo, kdo trpěl mnohem víc než ona a navíc za nezaviněnou věc.

Viktor Fischl si povídá se stromy, květinami, mrakem a řekou se stejným terapeutickým efektem jako žena z chrámu St. John the Divine. Fischl je básník, jehož doménou je fantazie a citlivá vnímavost. Možná ve vrbě – dřevěném zpovědníku vidí moudrého starce, zkušeného a laskavého, velkodušného a bystrého, který působivým klidem otevírá zpovídajícímu se Fischlovi naslouchající ucho a teplou náruč. Fischl mu řekne vše a má jistotu, že jeho slova strom uchová ve větvoví. Snad jen vítr, hvězdy a křivolaký šepot vzduchoprázdna v ohbí zasněného unikání na prahu věčného bytí zakopávající o čas jsou svědkem a příjemcem Fischlových zpovědí. A přitom i Fischl, stejně jako žena z chrámu St John the Divine, se nadějuje, že ho přicházející čas už nikdy nezahltí krví v zahojené jizvě na odřené duši.

Modlitba je zvláštní slovní projev. Je to rozhovor s někým, kdo není přítomen, ani fyzicky, ani tvarem a ani výrazem. Přesto se ten Někdo tvarem stává podle naší představy, hloubky bolesti a druhu potřeby. Přichází k nám za zavřenými víčky a jde chvíli s námi cestou. A ačkoliv nikdy není přesně jasné, jestli je tento mentální tělocvik pěstovaným sebeklamem nebo seriózním rozhovorem s tím, kdo umí pomoci, vnáší útěchu do našich srdcí, smír do našich ran a harmonii do našich duší.