Seznamka
Také já se postupně dostávám do věku, kdy už to, že člověka nic právě nebolí, začíná být podezřelé. Když mne ale na počátku prosince probudila ostrá bolest v noze, věděl jsem, že jsem naživu až až, zvláště moje levá noha. Radu, abych si zašel k doktorovi, jsem mohl využít dost těžko, stěží jsem se došoural po čtyřech na toaletu.
O výletech k lékaři nemohlo být řeči. Jak tomu bývá, ozvala se bolest (podobně jako zuby) právě o weekendu. Jsem člověk ohleduplný a tak jsem vydržel do pondělí, než jsem se odvážil zavolat o pomoc maminku mého kmotřence Pepánka. Ona se honosí lékařským titulem a je velkou odbornicí ve výzkumu léčiv proti rakovině, možná ale právě pro svou odbornost má k léčení a léčivům vztah trochu zvláštní.
Pepánkovy choroby odbývá s podezřením ze simulantství slovy „to tě přejde“ a když už její syn dostane od žákovské lékařky předepsané léky, ještě v lékárně je zkontroluje a hodí do odpadkového koše s tím, že taková svinstva přece její syn nebude jíst. Pro mne měla však nejen léky, ale i útěšnou radu.„To jste, otče, přišel pozdě. Teď už se s tím nedá nic dělat. Ono vás to časem přejde. Až se uzdravíte, tak vás začneme léčit.“ A věnovala mi krabičku léků, které jsem měl brát v případě dalšího záchvatu bolesti.
Také mne upozornila, že léky jsou účinné jen právě ve fázi první bolesti a jejich užívání je doprovázeno úpornými průjmy. Mohl jsem si tedy vybrat. Buď budu sedět doma kvůli bolesti v noze, nebo z důvodů docela jiných. Také můj slovenský bratránek, který mne o Vánocích navštívil, zkontroloval léky i diagnózu, a protože býval vojenským doktorem, komentoval vše slovy: „Tieto ber, a keď sa pýtaš koĺko, tak pokial sa z nich nepo...“
Musel jsem také držet dietu, která omezila všechny poživatiny na třešně a vylisovanou šťávu z okurek. Začínal jsem mít pocit, že budu-li poslouchat lékaře, budu možná časem zdravý, ale zaručeně mrtvý. Na internetu jsem si našel informaci, že bych měl jíst vojtěšku v pilulkách. Jen mi během 14 dnů trochu otrnulo, vydal jsem se do vyškovských lékáren. Ve všech pěti na mne hleděli s velký údivem, protože o vojtěšce nikdy neslyšeli. Teprve v poslední lékárně se po marném hledání v počítači paní magistra rozzářila a sdělila, že v pilulkách ji nemají, ale v čaji ano. Byl jsem už ve stavu, že jsem byl ochoten popíjet i bylinkové čaje.
Dostal jsem tedy krabičku, na které byla nikoliv vojtěška, ale jetel a na boku měla nápis „Vhodné pro ženy v menopauze“. S tím, že mám sice mnoho chorob, ale tuhle jistě ne a s doporučením aby si ten čaj pila sama, jsem ji paní magistře vrátil. Nakonec jsem se vojtěšky domohl pod názvem Alfaalfa. Říkal jsem si, že na tom snad něco bude, protože jsem ještě nikdy neslyšel o krávě, která by měla dnu.
Čtrnáct dní jsem nemohl také do kostela, nejen kvůli bolesti, ale i proto, že mi noha otekla a nevešel jsem se do žádné boty. Cvičně jsem si diagnostikoval elefantiázu, tedy tzv. sloní nohu, kterou jsem týden před tím viděl v nějakém cestopise na fotce nemocných domorodců z Tahiti. Když jsem konečně o Vánocích dokulhal do baziliky, omluvil jsem svou nepřítomnost s tím, že bych mohl být jedině přivezen na kolečkovém křesle a to by si mne mohli věřící splést se Svatým otcem. A to si jistě nezasloužím. A on teprve ne.
Nemoc už hlodá měsíc a půl a ve mně klíčí hrozné podezření, že možná držím dietu a abstinuji docela zbytečně, protože se jedná o docela jinou nemoc, než jsem si určil. Proto jsem včera dojednal vyšetření u svého farníka – ortopeda. Dnes ráno jsem se připravil, nablýskal auto a umyl si pro jistotu obě nohy. A tu máš! Volají od pana doktora, že je mu hrozně špatně a musí jít z ordinace domů ležet. Byl bych špatným knězem a katolíkem, kdybych se ovšem nepokusil i o nebeský zásah mých ochránců, zvláště svaté Zdislavy. Nejdřív jsem si myslel, že je na dovolené, ale teď už je mi jasné, že mi darovala spoustu námětů a humorných zážitků. Takže vlastně: díky.
