Na počátku devadesátých let jste na vlnách Českého rozhlasu v pořadu "Hledání" vedl rozhovory o víře s Tomášem Halíkem. V čem se vaše pohledy shodují a kde se liší?

Rád na toto společné "Hledání" vzpomínám. Dva roky jsme se setkávali u mikrofonu. Je to ale již několik let, a tak moje odpověď může být trochu obecná. Vzpomínám si, že v mnoha věcech biblického světa a světa současného jsme se velmi shodovali. Někdy až tak, že nás redaktor vyzýval, abychom byli více konfrontační a tvrději polemizovali. Tomáš Halík je také sociolog, a proto jeho pohledy jsou silně ovlivněny touto profesí. Já se patrně úzkostlivěji držím oblasti vymezené Biblí. Shodovali jsme se v pohledu na náboženskou a politickou scénu v ČR. Shodovali jsme se v otázce naprostého oddělení státu a církve a vytvoření modelu kooperace. Lišili jsme se např. v pohledu na roli prezidenta Masaryka a v některých aspektech jsme rozdílně posuzovali také teologii a odkaz Mistra Jana Husa. V některých oblastech se naše spirituality překrývaly a v jiných byl Tomáš Halík více zastáncem náboženského pluralismu a já zase více hájil právě autoritu a závaznost pohledu Bible. Přesto na toto společné "Hledání" velmi rád vzpomínám. Vždy, ještě než se ve studiu rozsvítilo červené světlo, oba jsme se modlili a chtěli jsme vydat dobré svědectví o svém Bohu.

Jak vidíte místo CB v české ekumeně?

Církev bratrská je ovocem duchovního probuzení. Dnes patří mezi církve, které v naší republice rostou. Protože má své kořeny v obecné (katolické) víře, v domácí i světové reformaci a zároveň v obrodných duchovních hnutích, může být určitým zprostředkujícím mostem naší ekumeny. V Církvi bratrské se propojují klasické biblické důrazy a na nich často žijí různé spirituality od kontemplativní až po ukázněnou českobratrskou, dále např. jásavá luterská, přísná kalvínská, vroucí probuzenecká a charismaticky adorační a horlivá. Z tohoto důvodu se domnívám, že CB může posloužit ke spolupráci a obnově důvěry mezi křesťanskými církvemi. V ekumeně je stále aktuální i potřeba důrazu na laickou službu. Také v tom má CB některé pozitivní zkušenosti. Přestože je to církev teologicky spíše konzervativní, snaží se o radikální aplikaci evangelijních principů. Z tohoto důvodu může být CB výzvou k misijnímu a eklesiologickému dialogu.

Co vám v církvi působí radost a co vás naopak trápí?

V církvi mám radost z nových křesťanů. Vážím si práce mezi dětmi a mládeží a obdivuji sbory, kde působí Kristu oddaní pracovníci, kteří velmi mnoho obětují pro službu druhým. Mám radost z duchovního a teologického vývoje řady svých kolegů v pastorské službě. Jsem vděčný za místa, kde se daří dobře kombinovat službu evangelizační a diakonickou. Nesmím zapomenout i na nově založené sbory, z nichž některé již prokázaly svou životaschopnost a jsou povzbuzením pro druhé.

Pokud je člověk součástí dynamického díla, pak není ani nouze o trápení a bolest. Jen na hřbitově je klid. Čím je církev živější, tím přibývá tlaků, útoků, pokušení, nedorozumění. Vždy mě trápí, když např. noví křesťané nenacházejí dobré přijetí mezi těmi, kteří jsou již v církvi déle. Nemám rád napětí, která se týkají nepodstatných věcí, jdou po povrchu, nebo se dotýkají pouze oblasti indiferentních kulturních paradigmat. Trápí mě, že stále nemáme dostatek pracovníků pro některé druhy misijní služby. Konkrétně mohu jmenovat např. stále poddimenzovanou oblast pastoračního poradenství, práce s rodinami, vyučování, sociální služby ve společnosti. A mohl bych pokračovat dál a dál. Bůh je ale milostivý a dovede trápení prokládat věcmi nadějnými a radostnými.

První část rozhovoru s předsedou Rady CB a předsedou ERC Pavlem Černým naleznete zde.