V zimě se všechno scvrkne. To je známé z fyziky i ze zkušenosti. Třeba takové kolejnice. Roztažené letním žárem mohou způsobit vykolejení vlaku. Při mrazech se srazí nejprve kolejnice, vytvoří mezery a srazí se i vlaky. Zdá se tak, že nejlepší je jakási zlatá střední cesta – ani horko, ani mráz. Alespoň naše církev se tím řídí už léta.

Čekáte-li teď hlubokomyslnou úvahu o stavu naší místní církve, to se panečku pletete. Není to ode mne žádná ušlechtilost, že tentokrát nekritizuji, ale už mi jaksi dochází dech. Asi to bude mým nachlazením a problémy s hlasivkami. Snažím se je šetřit, ale v neděli musím v prochladlé bazilice mluvit a mluvit….a ještě ke všemu tak, aby tomu rozuměli i ti méně slyšící. Mám ovšem fintu: čím větší mrazy, tím kratší kázání! Vypadá to nepochybně milosrdně, ale je to dobré nejen pro věřící, ale i pro můj hlas. A tak při deseti pod nulou končíme mši svatou už ve tři čtvrti na dvanáct. S příchodem jara, dobré nálady a tepla svá kázání zase prodlužuji. Nikoliv ovšem nad únosnou mez, myslím si alespoň já sám. Moje devadesátileté farnice tvrdí, že při mých kázáních nikdy neusnou a na to jsem patřičně hrdý. Na co jsem drobet alergický jsou opozdilci. Vím, zrovna se jim někde zasekl trolejbus či tramvaj. Ale na první čtení už býváme komplet. Zde tedy jsou, jak se říkalo, ještě jisté rezervy. Musím se ale pochlubit, že se mi téměř podařilo vyhubit druhý nešvar našich mší – předčasné odchody. Však to znáte: hned po přijímání se zvednou první uprchlíci, druhá vlna odejde po ohláškách a třetí po závěrečném požehnání, aniž by slušně dozpívali sloku písně. Více méně nedopatřením jsem ale na takovéhle návštěvníky trochu vyzrál. Já totiž po ohláškách mám ještě ohlášky svoje, těsně před požehnáním, kterým končím svou krátkou řeč. No, „řeč“. Ráčej odpustit, kdo jsou spravedliví katolíci, ale já si nakonec schovávám vždycky nějakou „krávovinu“. Nic ve zlém, takhle označuji svá literární díla. Je to zkrátka nějaký trochu zábavný výrok, kterým shrnuji aktuální dění, kázání a podobně. Aspoň něco aby si ty moje ovce zapamatovaly a odnesly domů. A světe div se! Nejdřív jsem myslel, že to bude vyhovovat jen mým trochu střeleným kamarádům, co na moje mše chodí. Ukázalo se ale, že i klub mých devadesátiletých obdivovatelek, mladých duchem, se na „krávovinu“ vždycky moc těší. Když nic neřeknu, vyptávají se pak ministrantů, jestli snad nejsem nemocný.

Minule jsem tedy shrnul téma zimy a délky kázání do historky poučné: správné kázání má své zákonitosti – zajímavý začátek, překvapivý konec, a vzdálenost mezi nimi by neměla být moc velká. Tuto neděli, pokud se uzdravím, chystám se zvěstovat další příhodu z kazatelova kapsáře: nový kněz v návalu upřímnosti oslovil své farníky: mým úkolem je kázat, vaším úkolem je naslouchat. Kdybyste s tím skončili dřív než já, dejte mi vědět.

V zimě se všechno scvrkne. I nedělní fejetony.