Tak je to se vším. Máme před očima jakési normy, ideální míry a formy a děsně se divíme, že to v praxi nefunguje. No ovšem, je to vlastně průměr, který zahrnuje výchylky nahoru i dolů a tak se dá říci, že „normální“ postava vlastně neexistuje.
Úplně stejné je to s počasím. Co já pamatuji, když jsem jako dítě jezdil na Vysočinu, u Poličky jsme projížděli dvoumetrovými tunely, prohrnutými ve sněhu. Takovými, jaké letos ukazovali v televizi. Ovšem s tím rozdílem, že tehdy to byla normální zima. Stejně normální bylo, že jinou zimu sníh skoro nebyl a jindy zase zamrzla Svratka i pod Vírskou přehradou, jakkoli tam běžně celou zimu vesele proudí. Prostě jednou pršelo a jindy bylo sucho. Nic nového pod sluncem. Pak zřejmě kohosi napadlo, že by se to počasí mělo nějak ukáznit, vtěsnat do popsatelných kategorií a tak byla definovaná normální zima, která ve skutečnosti nikdy neexistovala. Bylo-li tedy více mrazu, více či méně sněhu, než byl vypočítaný průměr, začalo se tomu říkat kalamita.
A to byla vhodná příležitost pro naše vždy připravené silničáře a železničáře, aby našli omluvu, že je zima zastihla nepřipravené. Dnes už se to vše zdokonalilo natolik, že stačí v podstatě jakékoli množství sněhu, větší než stopové, aby se vlaky opožďovaly, auta havarovala na neposypaných silnicích a v televizi odpovědní pracovníci vysvětlovali, že nastalo něco, s čím opravdu, ale opravdu nepočítali.
Po zkušenostech s povodněmi a naší připraveností na velkou vodu se lidé oprávněně strachují. Už moje babička ale věděla, že „mnoho sněhu – málo vody“. A když jako obvykle povodeň na jaře přišla, vynesla se sousedy nábytek na půdu, krávu vytáhli na popruzích tamtéž a těšili se, kolik ryb nachytají, až voda opadne. Jednou byla povodeň velká, jindy malá, stejně jako někdy přišly v létě kroupy a potlouklo, jindy zase ne. Babičku ani nenapadlo, že je to nenormální, kalamita, katastrofa a že by se tím měla nějak zvlášť zabývat. Pravda, nebyla tehdy televize, aby jí, chudince neinformované, vysvětlila ve zprávách, v jak nenormálním světě žije.