Pro období „sedisvakance“ upravil papež církevní zákonodárství dokumentem „Universi dominici gregis“. ten stanoví, že po smrti papeže končí ve svých úřadech všichni představitelé jednotlivých dikastérií Kúrie, vyjma camerlenga Svaté Církve římské, španělského kardinála Eduarda Martineze Somala, vrchního Penitenciáře, kardinála Jamese F. Stafforda a papežského vikáře pro římskou diecézi, kardinála Camilla Ruiniho. V úřadu zůstává i substitut státního sekretariátu, mons. Leonardo Sandri, a ministr zahraničí, mons. Giovanni Lajolo.

Camerlengo

Camerlengo jistým způsobem zajišťuje období sedisvakance. Sandri a Lajolo nadále řídí vnitřní a vnější záležitosti Svatého Stolce. Jde však pouze o běžnou administraci.

Camerlengo má za úkol ověřit papežovu smrt. Podle toho, jak stanoveno, to tedy bude osmasedmdesátiletý kardinál camerlengo Martinez Somalo, který prověří papežovu smrt. Dnes jde o formální úkon po lékařském prohlášení. Camerlengo poté zapečetí pracovnu a ložnici Jana Pavla II. a oznámí jeho úmrtí kardinálu, římskému vikáři, jemuž oficiálně náleží, aby tuto zprávu „oznámil lidu“. Bude to tedy kardinál Camillo Ruini, kdo oficiálně oznámí smrt papeže.

Na náměstí svatého Petra to pak budou smuteční údery zvonů baziliky, jež rozšíří zprávu o skonu Jana Pavla II. Hned nato se rozezvučí zvony všech chrámů světa. Jedna nepotvrzená zpráva říká, že prvním kostelem, odkud se bude zvoněním šířit úmrtní poselství, bude krakowská katedrála na Wawelu – na znamení hlubokého pouta, jež Karola Wojtylu vázalo k tomuto městu, odkud jako 58 letý odjel, aby se stal papežem.

Hned potom se camerlengo ujme správy apoštolských paláců ve Vatikáně, Lateráně a rezidence v Castel Gandolfo a postará se o „znehodnocení“ Rybářova prstenu (jenž nosí papež) a pečeti, která se dává na papežské dokumenty. Jemu – se souhlasem kardinálů - náleží rovněž péče o „vše čeho je zapotřebí k obraně práv Apoštolského Stolce a jeho řádného spravování“. Činí tak za pomoci tří asistujících kardinálů, kteří jsou vybráni losem po jednom z každého řádu (biskup, kněz, jáhen) mezi kardinály-voliteli, kteří už připutovali do Říma, podle zásady „jednou pro otázky méně závažné, a pokaždé pro závažnější, hlas kardinálského kolégia“.

Kardinálské kolégium

Většinu rozhodnutí dělá kardinálské kolégium, seskupené do dvou kongregací, jedna generální druhá zvláštní. Jim je svěřena správa Církve v „běžných či neodkladných záležitostech“, nikdy ovšem v záležitostech, jež přísluší papeži.

Generální kongregaci tvoří celý kardinálský sbor. Generální kongregace se musejí účastnit všichni kardinálové, „bez oprávněné překážky, a to jakmile dostanou zprávu o vakanci Apoštolského Stolce“. Zvláštní kongregaci tvoří kardinál camerlengo a tři asistující kardinálové. jejich úřad přestává do dovršení třetího dne, a na jejich místo - vždy losem – nastupují další s touže lhůtou.

Pohřeb

Prvním úkolem generální kongregace je zajistit „vše nezbytné k pohřbu zesnulého papeže, jenž se musí konat v následujících devíti dnech“. Jeho začátek musí být stanoven tak, že „k pohřbívání dochází – kromě mimořádných důvodů – mezi čtvrtým a šestým dnem po smrti“. Zajistí rovněž vše, co je spojeno s pohřbem papeže, „pokud tento za života v tomto ohledu neprojevil svou vůli“. Podklady tohoto druhu jsou obvykle obsaženy v závěti papeže. Až do pohřbu pak mohou zůstat v papežských komnatách ti, kdo zde bydlí (sekretáři a řeholnice, které se starají o papežský dům). Nikoli však v jeho soukromých komnatách. Ty otevře až nově zvolený papež.