"Následuj mě", říká vzkříšený Pán Petrovi, jako své poslední slovo učedníkovi, kterého si vybral, aby pásl jeho ovce. "Následuj mě!" – toto lapidární Kristovo slovo lze chápat jako klíč k porozumění poselství, které promlouvá ze života našeho zesnulého a milovaného papeže Jana Pavla II., jehož ostatky dnes ukládáme do země jako sémě nesmrtelnosti. Srdce je naplněno zármutkem, ale i radostnou nadějí a hlubokou vděčností.

Bratři a sestry v Kristu, to jsou pocity, které teď v sobě zakoušíme zde, na náměstí svatého Petra, v přilehlých ulicích i na různých místech města Říma, v těchto dnech zaplaveného ohromným mlčenlivým a modlícím se zástupem. Všechny srdečně zdravím.

Také jménem kardinálského kolégia bych chtěl uctivě pozdravit hlavy států, vlád a delegace různých zemí. Zdravím představitele a zástupce křesťanských církví a komunit, stejně jako i rozličných náboženství. Dále zdravím všechny arcibiskupy, biskupy, kněze, řeholníky, řeholnice a věřící, kteří přišli ze všech kontinentů.

Zvláště zdravím mladé, které Jan Pavel II. rád definoval jako budoucnost a naději Církve. Můj pozdrav se dále obrací k těm, kdo ve všech částech světa jsou s námi spojeni prostřednictvím rozhlasu a televize v této chórové účasti na slavnostním obřadu loučení s milovaným papežem.

"Následuj mě" – už od mládí byl student Karol Wojtyla zapálený pro literaturu, divadlo, poezii. Když pracoval v chemické továrně, obklopen a ohrožován nacistickým terorem, zaslechl Pánův hlas: Následuj mě! Za těchto velmi zvláštních okolností začal číst filozofické a teologické knihy. Nato vstoupil do tajného semináře, který založil kardinál Sapieha a po válce mohl dokončit svá studia na Jagelonské univerzitě v Krakově.

Ve svých listech kněžím, stejně jako v autobiografických knihách k nám mnohokrát mluvil o svém kněžství, k němuž byl posvěcen 1. listopadu 1946. V těchto textech vysvětluje své kněžství zvláště odvolávaje se na tři Pánova slova. Především na toto: "Ne vy jste si vyvolili mě, ale já jsem si povolal vás a určil jsem vás, abyste šli a přinášeli užitek a váš užitek, aby byl trvalý" (Jan 15,16). Druhým slovem je: "Dobrý pastýř dává za ovce svůj život" (Jan 10,11). A konečně: „"Jako Otec miloval mě, tak jsem já miloval vás. Zůstaňte v mé lásce" (Jan 15,9).

V těchto třech slovech spatřujeme celého ducha našeho Svatého otce. Vskutku neúnavně chodil všude, aby přinášel plod, který zůstává. "Vstaňte, pojďme!", tak zní titul jeho předposlední knihy. "Vstaňte, pojďme!" – těmito slovy nás probudil z unavené víry, ze spánku včerejších i dnešních učedníků. I nám dnes říká: "Vstaňte, pojďme!"

Svatý Otce byl pak až do hloubi knězem, neboť obětoval svůj život Bohu za své ovce a za celou lidskou rodinu, v každodenní vydanosti službě Církvi a především v těžkých zkouškách posledních měsíců. Tak se stal jedno s Kristem, dobrým pastýřem, který miluje své ovce.

A konečně "zůstaňte v mé lásce": papež, který usiloval o setkání se všemi, který měl schopnost odpuštění a otevřenosti srdce vůči všem, nám těmito Pánovými slovy říká i dnes: Dlíce v Kristově lásce, ve škole Kristově se naučíme umění pravé lásky.

Následuj mě! V červenci 1958 začíná pro mladého kněze Karola Wojtylu nová etapa putování s Pánem a za Pánem. Jak měl Karol ve zvyku, se skupinou mladých zanícených kanoistů se vydal na Mazurská jezera, aby společně strávili dovolenou. Ale měl u sebe dopis, kterým byl zván, aby se představil polskému primasu, kardinálu Wyszyńskému a mohl tušit důvod setkání: své jmenování pomocným krakovským biskupem.

Opustit akademickou výuku, zanechat toto povzbudivé společenství s mladými, opustit velký intelektuální zápas o poznání a výklad tajemství lidského stvoření, aby se tak současnému světu zpřístupnil křesťanský výklad našeho bytí – to vše se mu v tu chvíli muselo zdát jako ztráta sebe samého, ztráta právě toho, co se stalo lidskou identitou tohoto mladého kněze.

Následuj mě – Karol Wojtyla přijal, vnímaje v povolání Církve hlas Kristův. A pak si uvědomil, jak pravdivé je slovo Pána: "Kdo by si chtěl život zachránit, ztratí ho. Kdo však svůj život ztratí, zachrání si ho" (Lk 17,33). Náš papež – jak všichni víme – si nikdy nechtěl svůj život zachránit, udržet si jej pro sebe; až do posledního okamžiku se chtěl bezvýhradně dávat, pro Krista a tím i pro nás. Právě tak mohl zakusit, jak vše co svěřil do Pánových rukou, se novým způsobem vrací: láska k slovu, k poezii, k literatuře se stala podstatnou součástí jeho pastoračního poslání, dávala hlásání evangelia novou svěžest, aktuálnost, novou přitažlivost, i když je právě znamením odporu.

Následuj mě! V říjnu 1978 kardinál Wojtyla znovu zaslechl Pánův hlas. Znovu se rozpřádá dialog s Petrem, o němž vypráví evangelium této slavnosti: "Šimone synu Janův, miluješ mě? Pas mé ovce!" Na Pánovu otázku: Karol, miluješ mě?, krakovský arcibiskup odpovídá z hloubi srdce: "Pane, ty víš všechno: Ty víš, že tě miluji".

Láska ke Kristu byla u našeho Svatého Otce dominantní silou; kdo jej viděl modlit se, kdo ho slyšel kázat, ten to ví. A tak díky tomuto hlubokému zakořenění v Kristu mohl nést tíhu, která přesahuje pouhé lidské síly: Být pastýřem Kristova stádce, jeho všeobecné Církve.

Není tu čas mluvit o jednotlivostech tohoto tak bohatého pontifikátu. Chtěl bych jen přečíst dva úryvky z dnešní liturgie, v nichž jsou zřejmé dva ústřední prvky jeho hlásání. V prvním čtení říká svatý Petr – a se svatým Petrem nám to říká papež: "Teď opravdu chápu, že Bůh nikomu nestraní, ale že v každém národě je mu milý ten, kdo se ho bojí a koná, co je správné. Izraelitům poslal své slovo, když dal hlásat radostnou zvěst, že nastává pokoj skrze Ježíše Krista. Ten je Pánem nade všemi" (Skt 10,34-36).

A v druhém čtení svatý Pavel – a se svatým Pavlem náš zesnulý papež – nás hlasitě vybízí: "Bratři moji milovaní a vytoužení, má radosti a koruno, tak stůjte v Pánu pevně, milovaní" (Fil 4,1).

„Následuj mě! Spolu s posláním pást jeho stádce, Kristus ohlašuje Petrovi jeho mučednickou smrt. Tímto závěrečným a souhrnným slovem dialogu o lásce a poslání pastýře všeobecné Církve, Pán připomíná jiný dialog, vedený při poslední večeři. Tady Ježíš řekl: "Tam, kam já jdu, vy nemůžete přijít." Řekl mu Petr: "Pane, kam jdeš?" Ježíš mu odpověděl: "Kam já jdu, tam mě nemůžeš následovat; budeš mě však násldovat později" (Jan 13,33.36).

Od večeře se Ježíš ubírá ke kříži, jde ke zmrtvýchvstání – vstupuje do velikonočního tajemství. Petr ho zatím nemůže následovat. Nyní, po zmrtvýchvstání – tato chvíle nadešla, nadešlo ono "později". Petr tím, že pase Kristovo stádce, vstupuje do velikonočního tajemství, jde vstříc kříži a vzkříšení.

Pán to říká těmito slovy: "když jsi byl mladší ... chodils kam jsi chtěl, ale až zestárneš, vztáhneš ruce, jiný tě přepáše a povede kam nechceš" (Jan 21,18). V prvním období svého pontifikátu Svatý otec – tehdy ještě plný sil, kráčel pod Kristovým vedením až na kraj světa. Ale pak stále víc vstupoval do společenství Kristových útrap. Stále více chápal pravdivost slov: "Jiný tě přepáše...". A právě v tomto společenství s trpícím Pánem, hlásal neúnavně a s novou intenzitou hlásal evangelium, tajemství lásky, jdoucí až do krajnosti (srv. Jan 13,1).

„Velikonoční tajemství nám vyložil jako tajemství Božího milosrdenství. ve své poslední knize píše: Hranicí vymezenou zlu je "vposledku Boží milosrdenství" (Memoria e identità, str. 70). A když se zamýšlí nad atentátem, říká: "Kristus tím, že trpěl za nás všechny, dal utrpení nový smysl; uvedl jej do nové dimenze, do nového řádu: totiž řádu lásky... Je to utrpení, které sžíhá a stravuje zlo ohněm lásky a i z hříchu dává vzejít mnohotvárným květům dobra" (str. 199). Papež, oduševňován touto vizí, trpěl a miloval ve spojení s Kristem a proto jeho poselství utrpení a ticha bylo tak výmluvné a plodné.

Boží milosrdenství: Svatý Otec našel ten nejryzejší odlesk Božího milosrdenství v Matce Boží. on, který v útlém věku ztratil maminku, o to víc miloval božskou Matku. Vnímal slova ukřižovaného Pána, jakoby je říkal jemu osobně: "Hle, tvá matka!" A učinil stejně jako milovaný učedník: přijal ji do nitra svého bytí (eis ta idia: Jan 19,27) – Totus tuus. A od Matky se naučil připodobňovat Kristu.

Pro nás všechny zůstane nezapomenutelným jak o poslední velikonoční neděli svého života Svatý Otec, poznamenaný utrpením, se ještě jednou ukázal v okně Apoštolského paláce a naposled udělil požehnání Urbi et Orbi. Můžeme si být jisti, že náš milovaný papež nyní stojí u okna v domě Otce, hledí na nás a žehná nám.

Ano, žehnej nám, Svatý otče. Tvou drahou duši svěřujeme Matce Boží, tvé Matce, která tě den co den vodila a nyní tě uvede do věčné slávy svého Syna, Ježíše Krista, našeho Pána. Amen.

Pro ChristNet.eu přeložil Josef Beníček, vertikální členění doplnila redakce.