Svatopetrská bazilika nedokázala včera večer ani pojmout věřící, kteří se chtěli účastnit zádušní mše svaté za papeže. Tisíce lidí se proto musely spokojit s účastí prostřednictvím velkoplošných obrazovek na náměstí před bazilikou. Třetí slavení z tzv. „Novendiales“ bylo poděkováním římské diecéze, která v Janu Pavlu II. ztratila svého biskupa: proto Generální kongregace kardinálů rozhodla, že jí bude předsedat kardinál Camillo Ruini, papežův vikář pro římskou diecézi. Mezi koncelebranty byl i osobní sekretář Svatého Otce, mons. Stanislaw Dziwisz. Kardinál Ruini pronesl při této eucharistii následující homílii:

Zmrtvýchvstalý Pán Ježíš se stal společníkem cesty dvou učedníků, jdoucích z Jeruzaléma do Emauz: můžeme si snad dovolit přirovnání a říci, že i náš tak milovaný papež, co „přišel zdaleka“, byl po více než šestadvacet let společníkem cesty nám, římským křesťanům. Dnes, kdy jsme strnulí a sklíčení jeho odchodem, ale také naplněni důvěrou a radostí, pramenící z jistoty o jeho nové, tajemné a zářné přítomnosti, můžeme se ptát, jak to Jan Pavel II. dokázal, že nám byl tak blízký, že tak hluboce pronikl do srdcí Římanů, ale také Italů a tolika lidí na světě. Skutečná odpověď je prostá, ale velmi významná: pro všechny byl a nepřestává být bratrem a otcem, protože byl mužem Božím, stále žil v Boží přítomnosti, niterně spojený s Ním a v naprosté důvěře v jeho bezmezné milosrdenství.

Protože náš papež byl především mužem modlitby, věnoval modlitbě nejvíce času i svých sil. Ztotožnil se s Ježíšem Kristem a připodobnil se Kristovu kněžství do té míry, že mohl říci: „mše svatá je naprostým středem mého života i každého dne“. Zcela se odevzdal Panně Marii a věrohodnost tohoto zasvěcení dokázal, když poté, co se probral z anestézie po chorurgickém zákroku tracheotomie, hned napsal: „Ale já jsem stále Totus Tuus“.

Ale ani tato mimořádná blízkost Bohu jej nikterak nevzdalovala nám, pozemšťanům a hříšníkům, nezahalila jej do vzdálené atmosféry posvátna. Naopak, Jan Pavel II. byl skutečným člověkem, který měl rád život, cenil si ho a kdo až do dna vychutnával jeho příchuť: z krásy umění, poezie a přírody až k síle sportu; z věrnosti přátelství až k výšinám filozofických a teologických úvah, a dokonce až k odvaze nejnáročnějších rozhodnutí. Proto jsme skrze něj cítili Pána skutečně blízko, jistým způsobem jsme pochopili, že Bůh nepřebývá v nedostupných končinách, nýbrž je Pánem života a chce být ve středu našich životů.

Ostatně, už ve své první encyklice Redemptor hominis (č. 13-14), náš Svatý Otce napsal, že „člověk je prvořadou základní cestou Církve“, a upřesnil že „nejde o nějakého abstraktního člověka, nýbrž reálného, ... konkrétního, historického, člověka v plné pravdě jeho osobní... i společenské existence“.

Zvláště nám, Římanům, Jan Pavel II. mnoha způsoby ukazoval, co pro něj – biskupa a pastýře, znamená, že člověk je první cestou Církve. V této chvíli je správné a příjemné vzpomínat. Jak nevzpomenout jeho pastorační návštěvy 301 římských farností? Osobně nemoho zapomenout na jeho naléhání, neřku-li, dychtivost, s níž se mě tázal: „Kdy půjdeme navštívit farnosti“? Naléhání a touha, jež vzrůstaly ruku v ruce s jeho zhoršujícím se zdravotním stavem. A když už se nemohl vypravit do farností osobně, chtěl přijmout zbývajících 16 farních komunit ve Vatikáně. Ještě letos v lednu plánoval, že přijme posledních 16 komunit, které z 333 farností Říma zbývaly: přání, které so vzal sebou, když vstupoval do Pánovy radosti.

Spolu s návštěvami farností konal rok co rok návštěvy nemocnic, až sám spočinul na nemocničním lůžku. neopomněl ani setkání s nemocnými na vozíčku, kteří přijížděli za ním do baziliky svatého Petra, aby slavili 11. únor.

Velkou radostí jeho srdci byla každoroční návštěva římského semináře, večer o svátku Panny Marie ustavičné pomoci. Rodinným a radostným okamžikem bylo také setkání s římskými kněžími, ve čtvrtek po Popeleční středě, stejně jako obědy s faráři a farními vikáři pár dné před návštěvou farnosti.

Dalším nedomyslitelným a vytouženým setkáním byla mše svatá pro univezitní studenty, tady u svatého Petra, krátce před vánocemi, stejně jako setkání s římskou mládeží, ve čtvrtek před Květnou nedělí, aby se tak lépe prožívala diecézní dimenze Světové dne mládeže. A nezapomeňme, že Jan Pavel II. byl papežem, který systematicky navštívil četné římské univezity. Tak tedy den co den žil svou službu římského biskupa, čímž konkrétně uvedl ve skutek slova, která krátce po zvolení 9. listopadu 1978, pronesl k římským kněžím: „Jsem si hluboce vědom, že papežem všeobecné Církve jsem se stal jakožto římský biskup. Služba... římského biskupa, coby Petrova nástupce, je kořenem všeobecnosti“.

Díváme-li se pak na velké směry a pastorační iniciativy, můžeme říci, že římská diecéze měla nejen velký prospěch ze všeobecného magistéria svého biskupa, ale dostalo se jí od něho i některých specifických a základních zaměření: především dvou, diecézního synodu a městských misií. Synod, svolaný v roce 1986 a skončený v roce 1993, byl na výslovné přání Jana Pavla II. a pak v životě diecéze velkou praktickou ekleziologií společenství II. vatikánského koncilu, onoho společenství, které tato diecéze, - právě pro bohatství a různorodost projevů a charizmat, jež v ní přebývají, - tolik potřebuje.

Synod pak měl značně plodný a inovující vývoj v mětské misi, k níž papež vyzval Řím 8. prosince 1995, aby tak „připravil duše ... k přijetí milosti Svatého Roku a k tomu, aby se ve víře v Ježíše Krista a v bohatství života a kultury, jež z ní pramení, znovu objevily důvody zvláštní úlohy, která byla svěřena věčnému městu vzhledem k celému světu“. Nešlo pouze o nějaké „lidové misie“, i když se týkaly celého města, nýbrž o „Boží lid v misii“: farnosti, řeholní komunity, sdružení a hnutí se tak po tři léta snažila působit jako misionáři v římských rodinách i v různých prostředích života práce, skrze přímé nasazení velkého počtu laiků, po boku kněží, řeholnic a diakonů.

Milovaní bratři a sestry z této římské diecéze, misie jsou takřka pastorační závětí, kterou Jan Pavel II. svěřuje své diecézi: vzpomeňme na jeho slova o farnosti a o Církvi, které mají hledat a nacházet sebe sama mimo sebe samé, tam, kde žijí lidé. To je Církev jakou si přál a dodnes po nás nepřestává vyžadovat, abychom byli a žili: Církví nikoli zahleděnou do sebe samé, ostýchavou, skleslou, ale Církví, hořící Kristovou láskou pro spásu všech lidí.

Snažme se nyní proniknout ještě hlouběji, k nitru svého biskupa a Otce. Pomohou nám slova z 12. listopadu 1978, kdy se ujal své katedrály sv. Jana v Lateráně, a kdy Jan Pavel II. ukázal na přikázání lásky jako na podstatný obsah své služby a připomněl úchvatná ježíšova slova: „Jako Otec miloval mě, tak i já jsem si zamiloval vás. Zůstaňte v mé lásce“ (Jan 15,9). A papež dodal: „Láska tvoří, jen láska tvoří!“

I emauzští učedníci prosili zmrtvýchvstalého Ježíše, kterého ještě nepoznávali: „Zůstaň s námi, neboť se připozdívá a den se nachýlil“. my dnes večer pociťujeme ve svých srdcích nesmírně silnou potřebu říci tomuto papeži „zůstaň s námi“. A víme dobře, že on s námi skutečně zůstává. Víme rovněž, která je jediná cesta, jak s ním můžeme zůstávat skutečně, ne pouze emotivně a povrchně. Je to cesta osobního setrvávání každého z nás i celé římské Církve v Pánově lásce, v oné lásce, která se živí vírou a každodenní poslušností jeho vůli, zvláště jeho přikázání: milujte se navzájem, jak jsem já miloval vás (srv. Jan 15,12).

Jan Pavel II. ve svém utrpení a ve své smrti, stejně jako během svého života, byl mimořádně působivým svědkem a hlasatelem Ježíše Krista ukřižovaného a vzkříšeného z mrtvých, po příkladu apoštolů Petra a Pavla, po nichž převzal velké dědictví, křesťanské i lidské. Proto se dny jeho pohřbu staly pro město Řím i pro celý svět mimořádnými dny jednoty, otevřenosti ducha Bohu a smíření: jednotou, která se uskutečnila proto, že tento papež držel pevně dohromady a svým životem celému světu ukázal integritu víry v Krista a univerzálnost lásky téhož Krista, který se za všechny obětoval na kříži. Tak se při mši za zesnulého papeže mohlo náměstí svatého Petra stát jako nikdy předtím výmluvným symbolem nikoli „střetu civilizací“, nýbrž naopak symbolem velké „rodiny národů“.

Nám Římanům se dostalo daru být přímými svědky těchto milostiplných událostí a také moci na nich spolupracovat. Z celého srdce za tro děkujeme Pánu, když se modlíme za našeho papeže, a zvláště se svěřujeme jeho modlitbám, abychom se stále více stávali živými údy té Církve, která po staletí, mocí Ducha svatého stále žije a obnovuje se jako kristova snoubenka a naše milá Matka. ve světle téhož Ducha očekávámenašeho nového biskupa a papeže. Nejsme neužitečně a příliš lidsky zvědaví, abychom předčasně zvídali kdo to bude. Připravme se naopak, abychom v modlitbě, důvěře a lásce přijali toho, kterého nám Pán chce dát. A zatímco znovu děkujeme Bohu za tohoto papeže, který s námi a pro nás šestadvacet let lámal eucharistický chléb, poděkujme také z celého srdce sesterské krakowské Církvi a celému polskému národu, kde se Janu Pavlu II., Karolu Wojtylovi dostalo života, víry a jeho úžasného křesťanského i lidského bohatství, aby pak bylo dáno Římu i celému světu“.

Pro Magazín ChristNet.eu přeložil Josef Beníček