Bude kurie volit jako jeden blok, nebo získají Němci převahu? Nebo se opět naplní staré římské přísloví o silném papeži, který následuje hubeného? Jedno je jisté: žádný favorit v následující volbě papeže nemá náskok před ostatními.

Tettamanzi z Milána, Hummes ze São Paula, Dias z Bombaye a Ratzinger z Německa; pokud jste minulý týden četli téměř jakékoli noviny, nejsou vám tato jména neznáma. Toto jsou favorizovaní „papabili“ kandidáti – minimálně jsou to muži, kteří podle převažujícího mínění mají největší šanci stát se nástupci Jana Pavla II.

Řím čeká na nového biskupa a je to 115 kardinálů z celého světa, kteří se od 18. dubna ujali náročného a význačného úkolu rozhodnout, kdo příštím biskupem bude. Naplnění této „posvátné povinnosti“ není jednoduché, protože není žádný ze seznamu kandidátů, který by byl výrazněji favorizován. Kdo bude následující Služebník služebníků Božích ovlivňuje více faktorů.

Probíhající chvíle je nejdůležitější důvod kvůli kterému byli kardinálové jmenováni. Jak praví článek 349 kanonického práva: „Kardinálové Svaté římské církve tvoří zvláštní kolegium, jehož zodpovědností je postarat se o volbu římského biskupa v souladu se zvláštní zákonnou normou.“ Je to nesporně nejdůležitější setkání pro každého z kardinálů, protože budou volit římského biskupa, „který obdrží plnou a nejvyšší moc v církvi“ (CIC 332 §1).

Je to již více než čtvrt století, co církev římská byla svědkem ceremonií, modliteb a politických jednání, které měly jediný cíl – přispět k volbě papeže. Tento rituál bylo možno vidět naposledy před 26 lety v roce 1978 – v roce tří papežů a dvou konkláve. V pouhých sedmi týdnech se kardinálové hned dvakrát shromáždili v Sixtinské kapli. Poprvé k volbě nástupce Pavla VI a potom, aby našli následovníka krátce vládnoucího Jana Pavla I. Když se po tomto druhém konkláve náhle objevil Karol Wojtyla jako nový papež, bylo zřejmé, že jeho volba byla ovlivněna jeho fyzickou kondicí stejně jako jeho teologickým rozhledem a osobní svatostí. Jedno staré římské přísloví říká, že silný papež následuje po hubeném. Po posledním konkláve to byl spíše případ zdravého papeže, který střídal nemocného.

Jakého kandidáta budou tedy kardinálští voliči hledat? Pouze tři z nich již byli v minulosti přítomni volbě papeže – Josef Ratzinger z Německa, William Wakefield Baum ze Spojených států amerických a Jaime Sin z Filipín, který ovšem kvůli svému zdravotním stavu dnes v Římě chybí. Pro ostatní bude tato volba novou zkušeností jednoduše proto, že to byl Jan Pavel II., který je jmenoval kardinály.

To ovšem nutně neznamená, že jsou „nástroji“ posledního papeže. Kolegium kardinálů tvoří rozdílnější typy osobností, než se na první pohled zdá. Zatímco v něm nejsou vyhranění „progresivisté“, ti, kteří byli kdysi označováni za „umírněné“, jako Carlo Maria Martini, Godfried Danneels a Walter Kasper, se nyní zdají být mnohem liberálnější, takže při pozdějších jmenováních pokračoval Jan Pavel II. v mnohem konzervativnějším duchu. Jmenováni byli například Camillo Ruini, Jorge Medina Estevez a George Pell. Nálepkování tohoto druhu ale může být poněkud zavádějící.

Ačkoli kardinálové mají tendenci následovat vůli posledního papeže, jsou přece jen nyní po jeho smrti odkázáni spíše na vlastní úvahu. Při té se napřed budou muset rozhodnout, co jsou nejpalčivější potřeby církve, aby potom mohli zvolit nejlepšího kandidáta. Polský papež zanechal církvi mnoho výzev, které nebude jeho nástupce moci ignorovat. Ve vnitřních záležitostech církve to jsou: kritický nedostatek kněží, decentralizace římské Kurie, potřeba efektivnějších metod bohosloveckého studia, větší role žen v rozhodování v církvi, nutnost větší diskuse o pastorační péči o rozvedené, abychom vyjmenovali alespoň několik z nich. Neméně důležité jsou problémy, kterým církev čelí zvnějšku: nutnost nových metod dialogu s nevěřícími, vztahy s islámem, otázky kolem bioetiky a globalizace. Stejně důležitá je otázka statutu papežství samotného. Zvolí kardinálové někoho, jako byl Jan Pavel II., kdo bude vidět roli papeže coby „internacionálního superbiskupa“? Nebo vyberou člověka, který se vrátí k základu Petrovské služby a zaměří se více na historicky důležitou roli biskupa města Říma a pastýře první diecéze církve?

Mnoho z kardinálů se již vzájemně zná a zhodnotilo kvality možných kandidátů. Ti kdo již v Římě žili, nebo sem přijeli nějaký čas před volbou, se neformálně setkávali každé ráno ve Vatikánu na generálních shromážděních či během dne při různých příležitostech. V nedávno dostavěném Domus Sanctae Marthae mají poprvé pohodlné hotelové pokoje a nejsou pod takovým tlakem jako v minulosti, kdy byli ubytováni v kancelářích vatikánského paláce. Hlavním zájmem nicméně také je, aby zůstali mimo kontakt s okolním světem včetně služeb internetu, rádia, televize a novin, aby nebyli ovlivňováni při své volbě.

Nezbytným předpokladem budoucího papeže je samozřejmě morální integrita a hluboká víra. Ideální kandidát by měl mít také zkušenosti diecézního biskupa. Protože většina kardinálů netouží po dalším dlouhém ponitifikátu, budou pravděpodobně preferovat staršího kandidáta - jak někteří říkají minimálně sedmdesátiletého. Mnoho se spekuluje také okolo národnosti budoucího papeže. Zatímco směr, ke kterému patřil i Karol Wojtyla preferoval překračování národnostních bariér, jiní tvrdí, že je čas vrátit se k italské tradici. V každém případě je těžko představitelné, že by budoucí římský biskup nemluvil italsky, nebo by se nevyznal v poměrech římské Kurie a preferovaní jsou vždy i kandidáti, kteří ovládají více jazyků. Zdá se také, že pokud by měl někdo image rigidně konzervativní, nebo radikálně progresivní, těžko může být zvolen.

Kandidát potřebuje dvě třetiny hlasů ke svému zvolení. V kolegiu není zřetelně zformovaný blok voličů, kteří by dokázali podpořit svého kandidáta bez toho, aby vytvořili koalici s dalšími skupinami. Jen geograficky tvoří 58 evropských kardinálů největší blok. Následují latinoameričané s 21 kardinály, severní Američané se 14, Afrika a Asie je zastoupena shodně 11 voliteli a Oceánie dvěma. Podle jiného dělení tvoří kardinálové římské Kurie blok 27 kardinálů a nejsilnější země Itálie má 20 hlasů.

V kolegiu můžeme také rozlišit menší „ideové“ skupiny či myšlenkové proudy, každá ovšem s příliš malým počtem členů, než aby měla rozhodující vliv i když by se spojila s několika ostatními. A existují také „kingmakeři“, respektované osobnosti, které pravděpodobně nebudou zvoleny, ale, pokud se spojí, mohou silně ovlivnit volbu.

Bohužel kolegium kardinálů má příliš málo členů, kteří by se dokázali postavit proti převládajícímu mínění shromáždění. Jedinou zřetelnou výjimkou je Carlo Maria Martini, emeritní arcibiskup milánský. Osmasedmdesátiletý jezuitský odborník na biblistiku je považován za významnou osobnost kolegia. Množí ovšem soudí, že jeho penzionování a fakt, že žije posledních dvanáct let v Jeruzalémě stranou dění a má prý i zdravotní problémy, budou překážkou jeho zvolení.

Ratzinger je další výraznou postavou, ale je považován za příliš konzervativního, než aby se stal papežem. Nicméně existuje i scénář, který někteří nazývají s humorem „německé konkláve“. K tomu by došlo tehdy, kdyby se jednotlivci z různých uskupení postavili buď za Ratzingra, nebo jeho umírněnějšího krajana Waltra Kaspera.

Přeložil Vojtěch Tutr, redakčně kráceno