Stella Morra (*1956) studovala pedagogiku a sociologii náboženství v Turíně a teologii v Římě. Na Gregoriánské univerzitě obhájila disertační práci z fundamentální ekleziologie. Na téže univerzitě nyní přednáší fundamentální teologii. Je členkou rady předsednictva Sdružení italských teoložek (Coordinamento teologhe italiane) a zasedá v řídícím výboru Světového sdružení katolických unií žen. Je autorkou knih Jak? Návod k dotazování se na Boha (1999) a Království Boží a násilníků? (2004) a jiných publikací a překladů z oblasti teologie a křesťanské mystiky.

Temperamentní Stella Morra debatuje o teologických tématech velmi ráda. I zběhlý diskutér však často zůstane pozadu za její rychlou a bystrou argumentací. Usměvavá padesátnice, která o sobě nepokrytě říká, že byla během univerzitních studií revolucionářkou a feministkou, přednáší jako jedna z mála žen teologii na Papežské Gregoriánské univerzitě. Jak k tomu došlo?

K teologii jsem se dostala trochu oklikou. Nejprve jsem studovala sociologii náboženství v Turíně. Pohybovala jsem se především ve feministických kruzích. K církvi jsem se přiblížila až díky Katolické akci. Nejprve jsem vyučovala křesťanské náboženství na státním klasickém gymnáziu. Teprve potom jsem se rozhodla vybrat si teologii jako novou oblast svého studia.

Jak se stane, že se bývalá socioložka a horlivá bojovnice za práva žen změní v přednášející na katolické univerzitě?

K tomu je třeba připomenout, že jsem se narodila v roce 1956. V době mých univerzitních studií docházelo ke vzpourám a terorismu. To mě přivedlo k novému tázání, které trvá dodnes, i když je již jiné než tehdy. Kladla jsem si otázky jako: "Co znamená, že jsme?", "Co to je konflikt a shoda?", "Co je to schopnost mít společné cíle nebo být na okraji?" V letech, kdy někteří mí spolužáci z univerzity byli zatčeni, kdy skoro každý týden byl někdo zabit teroristickým útokem, nebylo moje tázání "proč?" přímo metafyzické, ale spíše společensko-kulturní povahy.

K jaké skupině jste patřila vy?

Patřila jsem k těm, kteří sami sebe nazývali "revolucionáři" nebo přesněji "revolucionářky", protože jsem se pohybovala především v prostředí feministek. Plně jsem se spolupodílela na snaze přetvořit tento svět podle našich snů. Nebyla jsem však spokojená s odpověďmi a řešeními, která jsem nacházela v tomto prostředí. Zakoušela jsem bolest ze smrti svých blízkých a drama z násilí, jež získávalo převahu.

Kdy a jak jste se přiblížila k církvi?

Právě v této dramatické době jsem se setkala se světem křesťanské víry. K církvi jsem se přiblížila především díky setkání s takovými osobnostmi, jako byl kardinál Michele Pellegrino, oslovilo mě také prostředí Katolické akce a jisté "neideologické" zkušenosti. Tato setkání způsobila, že jsem si začala klást otázky po svědomí a dívat se na svět zcela jiným pohledem…

A pak jste se rozhodla studovat teologii?

Pro mé rozhodnutí ke studiu teologie bylo rozhodující setkání s Italem Mancinim a Luigim Sartorim na univerzitě v Urbino. Ti s velkou jemností ukáznili mé tázání a ukázali mi, kde je jeho místo. Na základě této zkušenosti jsem nechala studia v Turíně a odešla jsem do Říma na Gregoriánskou univerzitu, abych tam studovala teologii.

Jak jste se cítila na univerzitě, kde studovali především muži, kteří se připravovali na kněžství?

Když jsem tam přišla a viděla tamější prostředí a klima, byl to pro mě dost šokující a traumatický zážitek. Měla jsem dojem, že jsem se octla v tlamě nějakého lva. Ale nakonec si mě získaly dvě věci, které rozhodly o tom, že jsem tam setrvala. Z jedné strany to byla kompetence, profesionální serióznost a zároveň určitá svoboda, se kterou lidé na této univerzitě přistupovali ke studiu a k myšlení vůbec. Druhou věcí, která mě tam zaujala, byl osobní přístup a vztahy mezi studenty a profesory. Po zkušenostech z prostředí světa, ve kterém byly ideologie důležitější než osoby a jejich bolest, byl pro mě tento lidský přístup velmi osvěžující.

Zvykla jste si rychle na nové prostředí?

Uvědomila jsem si, že mým "mateřským jazykem" bylo trávit noci sněním o světě, po kterém jsme toužili, a teď jsem se najednou na Gregoriánské univerzitě ocitla ve světě, který byl velmi vzdálený tomu dřívějšímu. Ale subjektivně mi tyto rozdíly nepůsobily velké problémy. Můj postup by se dal přirovnat k tomu, co si musí osvojit cizinec, když se učí cizímu jazyku. Nečekala jsem, že se dočkám přijetí mého způsobu cítění a bytí. Přišla jsem do "cizí země" a měla jsem radost z toho, že poznávám nové věci. Cítila jsem jistou zvědavost, se kterou jsem sbírala střípky všeho nového, co jsem objevila. Jsem velmi vděčná za toto období a za velmi příjemnou, jemnou a někdy až obdivuhodnou péči jezuitských profesorů. Ti se ocitli v dost podivné situaci, když měli učit ženu laičku nejen kanonickému právu, ale také jisté kultuře.

A co nyní? Stále se v tomto prostředí cítíte jako cizinka?

Nyní po dvaceti letech se cítím jako člověk, který dokonale ovládl dva jazyky, má dvě vlasti a žádná z nich neruší tu druhou. Ale copak není přirozené pro nás křesťany, že jsme občané "dvou měst"Chceme být zakořeněni v křesťanské kultuře s její dvoutisíciletou tradicí a zároveň žijeme ve světě, který je nositelem diametrálně odlišné kultury. I na počátku křesťanství tomu tak bylo.

Nezpůsobilo vám vaše rozhodnutí přesunout se do jiné "vlasti" nějaké vnitřní rozpory?

Ne. Naše rozhodnutí pro nějakou konkrétní cestu spoluvytváří místo, kde je život tím, čím je. Jistě, rozhodnutí zabývat se teologií s sebou nese přijetí jistých podmínek. Tím je například to, že jako teolog si mnoho nevyděláte. Ale i jako socioložka jsem musela přijmout určité podmínky, některé byly lepší, jiné horší. To je zákon, který na sebe váže naše bytí v těle, naše v-tělení. Neexistují cesty života, které by s sebou nenesly určitou cenu a výhody, to jsou jakési formy každodennosti. Od dvaceti do třiceti let jsem zakoušela velkou nestálost. Často jsem cestovala, stěhovala se a prožívala jsem vnější i vnitřní neklid. Během posledních let, které jsem věnovala teologii, naopak cítím stálost. Jsem překvapená, že žiji už dvacet let ve stejném městě. A během těchto let jsem také navázala nejhlubší a nejtrvalejší přátelství.

Působila jste v Katolické akci. Jak jste se tam cítila jako žena?

Katolická akce pro mě byla velkým objevem, že církev je možná. Jí dlužím mnoho za zkušenost milosrdenství, za vyzrálý smysl pro společenství bez přehnaného sentimentu, za síť hlubokých lidských přátelství a za konciliární smysl laikátu. Jsem mnoho vděčná tamějším ženám, slavným i neznámým, které mi nejrůznějšími způsoby ukázaly, že existují větší věci "na nebi i na zemi" než v naší filozofii a našich ideologiích. Po letech feminismu jsem v Katolické akci konečně pochopila, kolik různých tváří má rozdílnost. Možná se to zdá divné. Člověk by čekal spíše další dávku "zestejnění". Ale místo toho jsem zblízka poznala, jak spolu dokážou radostně žít lidé různého věku, různých politických a konfesních přesvědčení, různé kulturní úrovně apod. Setkala jsem se se ženami, které byly vyzrálejší než já a patřily ke generacím, jež jsem přímo nesnášela. A v tomto prostředí jsem najednou měla příležitost se s nimi setkat, spolupracovat s nimi a poznat vztahy, které postrádaly jakoukoli ideologii. To pro mě bylo velké osvobození. Naučila jsem se všímat si i těch nepatrných a skrytých věcí života žen, věcí samozřejmých i výjimečných rozhodnutí.

Tématem ženy v církvi se také zabývá číslo revue Salve 1/2005. Z obsahu upozorňujeme především na tyto zajímavé články: Mireia Ryšková / Žena ve starověké společnosti a v prvotní církvi, Johannes Hofmann - Císařovna Pulcheria / Sv. Kateřina Sienská - Dva listy papeži Řehoři XI. (úvod Dominik Duka OP) / Pavel Vojtěch Kohut OCD - "Ženský génius" v tereziánském Karmelu / Edith Steinová - Dopis papeži Piu XI. (úvod Maria Amata Neyerová OCD) / Růžena Vacková - Dopis generálnímu tajemníkovi OSN (úvod Tomáš Halík a Adéla Gjuričová) / Miroslav Zedníček - Jáhenky v církvi.
Více na internetových stránkách Salve: http://salve.op.cz