Bořislavská farnost, rozprostírající se v podmanivé krajině Českého středohoří pod naší největrnější horou Milešovkou, je součástí litoměřické diecéze. Diecéze proslulé těžkými pastoračními podmínkami, vykořeněním obyvatelstva i bohatstvím skvostných církevních staveb. V roce 1997 jsem začal do bořislavské farnosti dojíždět z Teplic, abych přispěl svým dílem ke zlepšení jinak nevalných poměrů severočeských venkovských farností.

Zpočátku jsem v kostelech této farnosti ministroval a posléze se stal zástupcem varhaníka i sakristiánem ve rtyňském filiálním kostele. Od počátku jsem organizoval různé aktivity pro oživení farnosti. Poutě, úklidy kaplí s podobně. V rámci těchto snah pak přišla loňský rok na řadu tvorba internetových stránky farnosti. Vzhledem k tomu, že jsem gay a o své situaci přemýšlím, rozhodl jsem se vedle řady jiných standardních materiálů publikovat ve zvláštní oddělené kapitole, z níž bylo jednoznačně patrné, že nejde o oficiální názory církve, své eseje na téma vztahu homosexuality a víry.

Rok poté, začátkem ledna letošního roku, mi generální vikář litoměřické diecéze Karel Havelka nařídil uvedenou publicistiku z webu odstranit. Jako důvod uvedl „pohoršení“, které v Litoměřicích vzešlo četbou mých článků. Na dotaz, v čem konkrétně spočívá pohoršení, nedokázal odpovědět. Tuto odpověď jsem nepovažoval za seriózní a tak jsem předmětné eseje nestáhl.

Poté byl uložen do návštěvní knihy bořislavského webu zákaz z biskupství, které přimělo faráře podepsat výzvu ke stažení materiálů. V následné korespondenci s představiteli biskupství, jež je na stránkách k dispozici, argumentuje biskup Dominik Duka svůj postoj tím, že je daná problematika „delikátní“ a proto na oficiální katolický web nepatří.

Byl jsem zároveň vyzván, abych si založil vlastní stránky a své názory si publikoval tam, resp. abych se odebral řešit své problémy do sdružení Logos Praha, které se za mne postavilo. Vznikla tak paradoxní situace, kdy římský katolík, který obtěžuje, je svým biskupem Dominikem Dukou odeslán do pastorační péče jiné církve, neboť občanské sdružení Logos Praha, ač svým charakterem ekumenické, působí pod pastoračním vedením Českobratrské církve evangelické.

To je samozřejmě nepřijatelné, neboť jsem členem farnosti, navíc jedním z nejaktivnějších, a není žádný důvod, proč by toto téma nemohlo být na stránkách farnosti diskutováno.

Z případu plynou mnohé otázky. Jaká má být vůbec podoba webu katolických farností? Mají to být sterilní nástěnky s oznámením akcí, bez názorů, bez diskusí? Stránky, kde se budou lidé, jako za všech totalit, bát uveřejňovat své názory, protože zde bude nebezpečí, že nebudou „v souladu s linií strany a vlády“? Kdo a na základě čeho má právo určovat, co stránky farnosti mají a nemají obsahovat? Jak jsem zjistil od odborníka na církevní právo P. doc. JUDr. Rajmunda Tretery ze Společnosti pro církevní právo, v předpisech litoměřické diecéze tato problematika není řešena nijak.

Dále případ ukazuje, že toto téma je stále v církvi tabu. Pokud se zmiňuje, tak většinou v duchu již překonaných teologických představ a psychologických názorů jako jednání odsouzeníhodné, hříšné a léčitelné. S tím je spojena nekritická morální i finanční podpora jednotlivcům, kteří se snaží svou sexualitu potlačit, a skupinám, jež se pokoušejí gaye léčit nebo motivovat k samoléčbě bez ohledu na fakt, že homosexualitu dle současných poznatků léčit nejde.

Lze ji jen potlačovat, na úkor psychické zralosti a stability lidské osobnosti a za cenu porušených lidských vztahů dalších lidí (partnerka, děti), k nimž se někdy „léčený“ homosexuál ve snaze zbavit se homosexuality připoutá. Tento postoj napomáhá stigmatizaci homosexuálů v církvi i společnosti jako lidí nemorálních a je nepřijatelný.

Východisko z tohoto bolestného stavu spatřuji zejména v odhodlání téma odpovědně zpracovat v souladu se současnými poznatky teologie (poučit se od církví, které gaye akceptovaly, například evropští a američtí anglikáni, u nás Českobratrská církev evangelická), psychologie, medicíny atd.

Důležitým předpokladem k tomuto je ovšem vytvoření příznivé atmosféry v církvi, která umožní svobodně teologicky v této oblasti bádat a výsledky bádání a souvisejících diskusí bez obav z perzekuce v církevním prostředí zveřejňovat. O tom, že to je možné, svědčí i odborná práce vztahující se k této problematice od P. doc. ThDr. Jiřího Skoblíka „Glosy ke Gay-Les orientaci“, publikovaná na webových stránkách tohoto významného morálního teologa působícího na KTF UK v Praze.

Vzorně se homosexualitě a víře věnují například i němečtí dominikáni v klášteře v Brunšviku. S tím souvisí i nezbytnost popřát sluchu homosexuálním bratrům a sestrám v církvi, neboť její součástí je nikoli nevýznamné množství homosexuálních laiků a především duchovních, kteří v současné atmosféře mlčí. Stav zapírání křiví charakter všech dotčených členů církve, ať již homosexualitu praktikujících či jen homosexuálně cítících. Nepomáhá řešení problému a církev v důsledku poškozuje. Je třeba vytvořit takové přijímající prostředí, aby tito lidé mohli vystoupit a poskytnout své svědectví. Každé bádání, bez kontaktu s žitou realitou katolických homosexuálních duchovních a laiků, je nutně zploštělé.

Žádoucím cílem výše naznačeného procesu by mělo být určité přehodnocení dosavadních postojů, smysl pro rozlišení životních situací jinak ustrojených jedinců, nikoli nekritické přejímání dobových módních proudů. Výsledek by měl mít po mém soudu podobu otevřenější a evangelijně akceptující církve. Přijímající postoj by našel vhodné vyjádření v institucionálně zakotvené kategoriální pastoraci sexuálních menšin podle příkladu zahraničních diecézí, s čímž souvisí vytvoření pozice duchovního specializovaného na tuto tematiku v každé diecézi.

Ačkoli se popsaná kauza udála v malé nevýznamné farnosti a týká se v plném rozsahu pouze mé osoby, mám pocit, že dobře ilustruje širší problém. S ohledem na skutečnost, že jsem biskupu Dukovi odeslal 3. března 2005 dopis, jež byl ponechán do dnešního dne bez odpovědi, uvítal bych, aby se k případu vyjádřilo (třeba i na stránkách tohoto portálu vedení litoměřického biskupství). Vybízím samozřejmě k zamyšlení a diskusi této problematiky také přispěvatele portálu ChristNet.eu.

Autor je studentem Pedagogické fakulty UK a sakristiánem kostela sv. Martina ve Rtyni nad Bílinou