Druhý díl rozhovoru s Věrou Luxovou. Úvodní část naleznete zde.

Hrál u Vašeho manžela fokolarínský důraz na angažovanost ve společenských záležitostech roli při jeho rozhodnutí vstoupit do politiky?
Určitě ne. Pro nás to bylo hledání Boží vůle. Samozřejmě, že to také souvisí s fokolarínskou spiritualitou, ale pro nás to nejdůležitější - v každém rozhodování - bylo najít Boží vůli, Boží plán s námi, s naším životem. Když člověk dostává určité dary či hřivny pro svůj život, tak by si je neměl nechat pro sebe.

Tím prvním impulsem bylo to, že se otevřel prostor vstoupit do politiky - řekla bych z "Boží režie", protože naše přirozená touha to určitě nebyla. Bylo to pro mě i pro Josefa velmi těžké, když se mu podsouval kariérismus. Na začátku společenských změn jsme cítili, že chceme přispět k budování svobodné společnosti. Josef pracoval v zemědělském družstvu a samozřejmě i tam byl aktivní. V tu dobu už měl postavení jako hlavní zootechnik. Tehdejší předseda v něho měl důvěru, znal i jeho odborné schopnosti, umění komunikovat s lidmi a řídit práci. Byl zřejmě tak rozumný, že mu tuto funkci nabídl - byl hlavním zootechnikem, pak i místopředsedou zemědělského družstva. On by asi srdcem a duší zůstal mezi zemědělci, protože to byla práce, která ho bavila. Ale už v prosinci 1989 byl kooptovaný do Federálního shromáždění. Když se pak na jaře roku 1990 připravovaly volby, tak tam už bylo rozhodování, zda do voleb kandidovat. Tehdy jsme cítili, že jestli bude zvolený, tak to bude v jiné režii než naší, protože on byl neznámý člověk a o politiku jsme se do té doby příliš nezajímali. Takže to bylo spíš hledání Boží vůle. Samozřejmě, že ne jenom tak, že bychom se o tom doma radili, ale hledali jsme také v této věci světlo.

Foto: viz životopis Josefa Luxe na stránkách KDU-ČSL

Jak Josef často vzpomínal, tak to byl právě P. Pilík, se kterým se snažil všechna tato rozhodnutí probírat. Asi to nejzásadnější bylo pak na podzim 1990 před sjezdem lidové strany, kdy kandidoval na předsedu a já tehdy jsem cítila, že ta volba absolutně nemá šanci. Nakonec byl Josef zvolený, i když kandidátů bylo několik. Velmi intenzivně si pamatuji na to, že když se ho pak ve zprávách televizní reportér ptal, co to pro něj znamená, tak on odpověděl: "Kříž". To jsme cítili oba stejně, protože když jsem se to dozvěděla, tak jsem pocítila velkou bolest a smutek.

Bylo to nabídnutí mého muže pro tuto situaci, pro věci veřejné, protože už tehdy jsem cítila, že to není věc, která by mohla přinést jenom to dobré. Oba jsme cítili, že to bude služba, tak by člověk politiku měl chápat.

Jak Váš manžel snášel urážky a špínu ze strany politických konkurentů?
To je otázka, na kterou se mi vždycky těžko odpovídá, protože manžel doma tyto věci vůbec nerozebíral a já jsem se o nich dozvěděla dost pozdě, a to ne od něho, ale přes noviny. Já jsem vlastně noviny moc nesledovala, protože jsem měla informace z první ruky. A tak jsem se to dozvěděla až později a velmi mě to překvapilo a ranilo. A navíc jsem viděla, že Josef o tom se mnou ani nechce mluvit. Byly i jiné věci – takové to jemné, ironické pošťuchování mezi politiky. To mě samozřejmě velmi mrzelo, protože jsem v tom nemohla nic dělat. Ale Josef to spíše přehlížel a neustále si zachovával svoji důstojnost tím, že nevracel výpady a snažil se třeba v televizních diskusích působit na oponenty argumentačně a zachovat si slušnost. To ho stálo hodně sil a energie a samozřejmě hodně času při přípravě těchto debat. Vždycky se připravoval velmi poctivě, měl řadu podkladů, které si samozřejmě nechával zpracovávat od různých odborníků. Měl dar tyto věci rychle vstřebat a pak s konkurenty debatovat na argumentační úrovni. Když jsem pak o tom spolu hovořili, tak vím, že ho spíš trápilo to, že se s tím nedokázal vyrovnat takovým způsobem, jak by si on představoval, jak by bylo ideální. Aby miloval lidi, kteří ho osočovali a napadali. Nejvíce ho vždy mrzelo, že se přes to nedokáže přenést takovým způsobem, aby to v něm nezanechalo určitou vztahovou bariéru. To je asi něco nadlidského.

Mohla byste něco říci o spirituálním životě vašeho manžela?
My jsme se vlastně poznali skrze společenství, takže naše duchovní cesta byla svázaná se společenstvím i s životem hnutí Fokoláre. Josef měl velkou příležitost být s knězem, který se velmi zajímal o mládež - P. Karlem Výprachtickým, který zprvu působil v Zámrsku (u Chocně), a protože se za ním "táhla" mládež, tak byl přeložený do Nekoře - a odtud manžel pochází. A samozřejmě tam měl zase kolem sebe kupu mladých a i Josefův život byl silně spjat s P. Výprachtickým. Byl to úžasný člověk, širokého srdce, lásky, porozumění. My jsme se poznali vlastně skrze něho - protože když nám ho vzali ze Zámrsku, tak jsme ho jeli navštívit do Nekoře, a tam jsme se zase poznali s dalšími mladými lidmi. Začali jsme jezdit na společné zpívané mše - to nás kolem sedmnácti, osmnácti hodně drželo. Náš duchovní život byl hlavně založený na setkávání se ve společenství.

Hledali jsme samozřejmě i každý sám svůj vztah s touto spiritualitou a já jsem cítila, že ne všechno je pro Josefa tak jednoznačně přijatelné, zvláště myšlenka jednoty. Sjednotit se a být v postoji lásky vůči bližnímu je důležitější než třeba prosadit i nějakou věc o které si myslím, že znám lepší řešení , která ale nabourá vztah . To jsou věci, zvláště pro člověka, který má v sobě individualismus a jasné názory, těžko přijatelné, zvláště v mladším věku. Umět se shodnout s ostatními na nějaké věci. Já jsem velmi ocenila to, že Josef, když poznával hnutí Fokoláre a necítil se jím být hned od počátku tak oslovený, mě dával obrovský prostor a pomáhal mi, třeba hlídal děti, abych mohla jít na setkání . Já jsem byla samozřejmě dětmi svázaná, ale on mi v tom dával svobodu. Až v pozdější době, když poznával všechny ostatní lidi, prožil "konverzi" - ne vůči Bohu, ale vůči této spiritualitě. Snažili jsme se žít život v duchu Fokoláre jako rodina, sdílet si zkušenosti se Slovem života. Vždycky jsme se večer sešli a každý říkal, co se mu podařilo, jaké měl zkušenosti se Slovem života, bylo to moc milé. Například děti - které měly samozřejmě mezi sebou také rozepře - když si vzpomněly, že mají mít rády bratra , tak mu daly třeba čokoládu...

Doba s dětmi byla nádherná v tom, že rodina byla hodně pohromadě. Mohla jsem být 16 let s dětmi doma a předávat jim víru, ale děti jdou zase vlastní cestou a mají zase svoji vlastní konverzi - a myslím, že to tak je správné.