Štěpán Klásek je biskupem Královehradecké diecéze Církve československé husitské (CČSH). Po odstoupení patriarchy Jana Schwarze byl jmenován dočasným správcem CČSH.

Co bylo podle Vašeho pohledu příčinou rozkolu v církvi?

Podle mého pohledu bylo příčinou to, že bratr patriarcha nerespektoval usnesení církevního zastupitelstva týkající se jeho vystupování v médiích, o kterém se přestal radit s ostatními biskupy i s ústřední radou. Některé signály šly již před tím směrem do církve. Za ne dost uvážený jsem pokládal již jeho článek v církevním týdeníku Český zápas, kde (aniž by o tom s námi hovořil) navrhoval, aby šli duchovní do civilních povolání a svou duchovenskou službu konali jen ve volném čase. Jistě to může být pro někoho cesta, ale vzhledem k obětavým duchovním, kteří opustili své původní civilní často dobře placené zaměstnání právě proto, aby se mohli cele věnovat duchovenské službě, jsem to vnímal jako ne zrovna odpovědné pastýřské slovo. Pak však následovaly výstupy bratra patriarchy ve veřejných médiích, které se dotkly nejen jednotlivých lidí a sborů, ale také ekumeny, a v očích veřejnosti, která mezi námi křesťany příliš nerozlišuje, poškodily nejen pověst Církve československé husitské, ale i ostatních křesťanů.

Snažil se bývalý patriarcha Jan Schwarz řešit věci na vnitrocírkevní rovině?

Právě v tom vidím jeden ze základních problémů, že totiž nebylo dodrženo biblické pravidlo o tom, že napomínání (anebo vůbec rozhovor o podezření, které vůči bratru mám) začíná nejprve u toho, kterého se to týká, pak se věci řeší v užší skupině a pak v církvi. Bratr patriarcha takto nejednal a navíc znevěrohodnil všechny orgány církve od revizních a kárných výborů přes ústřední radu až po církevní zastupitelstvo. Teprve les rukou, který se zvedl v úvodu sněmu, který bratr patriarcha svolal, byl pro něj znamením, které ho vedlo k podání rezignace.

Jak dlouho podle Vás potrvá, než se zahojí jizva po tomto rozkolu?

Tento rozkol není klasickým rozkolem věroučným, ale spíše rozdělením církve na ty, kteří víc věří obrazu vytvořenému veřejnými médii, a na ty, kteří si uvědomují jeho částečnost a v mnohém i klamnost. Rozkol může být zdolán podobně jako kdysi v korintském sboru jen tím, že si znovu uvědomíme, že tím základním vztahem naší víry není vztah k Apollovi, Petrovi či Pavlovi, ale ke Kristu. Apoštol Pavel těm, kteří se oháněli jeho jménem (tedy svým stoupencům) jasně píše: „Což byl Pavel za vás ukřižován? Nebo jste byli pokřtěni ve jménu Pavlově?“ Také slovo Jana Křtitele o Ježíši Kristu je docela jednoznačné: „On musí růst a já se menšit“. Křesťanská církev není fanklub toho nebo onoho. Služba dobrého duchovního na jakémkoli místě se pozná právě podle toho, že neváže lidi na sebe, ale přivádí je ke Kristu. To je jediná cesta z rozkolu, ale čas na její projití teď nedokážu odhadnout.

Domníváte se, že se Vaše církev nyní nachází na křižovatce – podobě jako tomu bylo v době poválečné, kdy se definitivně přiklonila k protestantismu? Souhlasíte s touto formulací?

Není pochyb, že se naše církev nachází na jedné z křižovatek, kterých však v její poměrně krátké historii bylo víc než jen ta poválečná. S formulací o definitivním příklonu k protestantismu však nesouhlasím. V našem společenství hovoříme raději o příklonu k biblické orientaci, což nás bezesporu spojuje s reformačními církvemi, ale dnes Bohu díky i s mnohými katolíky. Vedle toho však Církev československá husitská nepřestala být církví liturgickou a svátostnou, a tak cestu do budoucna vidím nejen v dalším prohlubování biblické orientace, ale také v liturgické a svátostné obnově v kontaktu s dnešním světem, do kterého jsme, věřím, vysíláni se stejným úkolem, který vyjádřili již naši otcové slovy „naplňovat současné snažení mravní a poznání vědecké Duchem Kristovým“.

Jaké kroky hodláte ve své funkci podniknout v nejbližší době?

Prvním krokem je vyjádření ochoty spolupráce na obnově církve s těmi, kdo spolupracovat chtějí, neboť dobře vím, že nebude záležet jen na mně. K té ochotě patří i pokání, kterým jsme zahájili poslední zasedání sněmu, ale které by nás mělo provázet i nadále. Další konkrétní krok, který jsem učinil společně se zástupci ústřední rady, je podání žádosti o registraci novelizace Ústavy naší církve (a s ní souvisejících řádů), kterou usnesl církevní sněm, na ministerstvu kultury. Tím asi nejdůležitějším prvkem je zde to, že Církev československá husitská je i na úrovni ústředí vzhledem ke státu zastupována nikoli jen duchovním (patriarchou nebo správcem církve), ale dalšími dvěma statutárními zástupci z řad laických členů ústřední rady. Věřím, že obnova ve všech oblastech života a služby církve je možná jen tam, kde se každý v rámci společenství podle svých obdarování a schopností bude podílet na odpovědnosti, kterou ve svém poslání před Bohem i před lidmi neseme. Pokud budu moci, rád bych přispěl k tomu, aby sestry a bratři v církvi co nejvíce uplatnili a rozvinuli svá obdarování, abychom biblicky řečeno své hřivny nezakopali, ale rozmnožili.

Foto: internetové stránky Královehradecké diecéze CČSH. Další informace o důvodech odvolání patriarchy a současném životě CČSH naleznete i v rozhovoru s brněnským biskupem Petrem Šanderou.