Oficiální program 2. jednacího dne (7.7.) zasedání Plenárního sněmu římskokatolické církve byl zahájen pontifikální liturgií ve velehradské bazilice Nanebevzetí Panny Marie a svatých Cyrila a Metoděje. Hlavním celebrantem bohoslužby byl olomoucký arcibiskup Jan Graubner, koncelebrovali biskupové českých a moravských diecézí a kněží, kteří se zasedání účastní. Promluvu, jejíž text přinášíme, přednesl plzeňský biskup František Radkovský.

Milí spolubratři v biskupské, kněžské a jáhenské službě, milé sestry a milí bratři!
Nevím, jak Vás, ale mne občas přepadá úzkost a bezradnost, když si uvědomím odpovědnost, kterou jako křesťan a navíc jako biskup mám. Odpovědnost za církev i za společnost. Uvědomuji si totiž velmi jasně svoje vlastní omezené síly a schopnosti, se kterými ani zdaleka nestačím na všechny výzvy a úkoly, které v církvi i ve společnosti, české i celoevropské, přicházejí. Nejde ovšem jen o mě. Nemám žádné velké iluze o sobě a svých kvalitách. Co mne však tíží mnohem víc je, že vnímám, promiňte mi to, milé sestry a milí bratři, že v celé české církvi, mezi katolíky i nekatolíky, i přes mnohé schopné, přece jen chybí osobnost nebo osobnosti, na které bychom se mohli spolehnout, o které bychom se mohli opřít s nadějí, že vidí jasnozřivě dopředu, že ukážou jasný směr i cestu.

To mi zvlášť dramaticky vystupuje v souvislosti s tímto sněmem. Čekal bych od něj hlubokou analýzu situace v církvi i ve společnosti, očekával bych jasně ukázaný smysl českých a evropských dějin, rád bych viděl jasně odhalené příčiny sekularizace naší společnosti a tomu odpovídající strategii evangelizace a misie v naší zemi, rád bych, kdyby sněm nabídl účinné a pro naše spoluobčany přitažlivé léky na jejich bolesti osobní a společenské: na krizi rodiny, na populační depresi, na ozdravění naší politické scény, morálního profilu celé společnosti, atd. Rád bych, aby sněm poradil, jak radikálně zvýšit kněžská a řeholní povolání, jak si poradit s přebytkem nepotřebných a navíc většinou chátrajících kostelů v našich pohraničních diecézích, jak se konečně se státem dohodnout na upřímné a otevřené spolupráci a uzavřít onu trapnou kapitolu patnáctiletého handrkování o restituce církevního majetku ukradeného komunistickou diktaturou. A mohl bych pokračovat dál a jistě bych vám přitom mluvil ze srdce, protože asi všichni cítíme, že přes všechnu práci a námahu jednotlivých komisí a vůbec všech, kteří na materiálech sněmu a na jeho celkovém dosavadním průběhu pracovali a pracují, přes hezké a výstižné texty, které vznikly, je to pořád nesrovnatelně méně než bychom chtěli a očekávali.

Ale dost už, nepřišel jsem naříkat, zasévat nedůvěru a rozkládat morálku sněmu. Chci Vám říci, že právě tato situace, ve které si plně uvědomujeme vlastní slabost a nedostatečnost, je tím nejlepším předpokladem k tomu, abychom upřímně a s pokorou předstoupili před Boha a byli vyslyšeni. Vždyť je to především jeho dílo, ke kterému nás povolal i s našimi omezeními a slabostmi, ale i schopnostmi. O nich všech ví líp než my. A jestliže chce, abychom pracovali na tomto velkém úkolu, který nám svěřil - a to jistě chce, pak určitě také chce, abychom k němu měli velkou důvěru, že nám dá vše, co potřebujeme, že doplní naše omezené síly a schopnosti. Buďme si však jisti, že také chce, abychom ze sebe vydali to nejlepší a pracovali ze všech svých sil a mohli tak před něj předstupovat s upřímným svědomím, že jsme ze sebe vydali vše a teď už je jen a jen na něm, aby z tohoto sněmu udělal to, co on sám chce a zamýšlí. Možná skutečně historickou chvíli naší církve a velmi důležitý impuls celé naší společnosti. Amen.

Titulky redakční, foto: stránky plzeňského biskupství ŘKC.