Velmi často při setkáních s představiteli církví slyším názor, že křesťané angažující se v politice mají být rozptýleni v různých politických stranách. S názorem bych souhlasil, pokud by počet lidí hlásících se k církvím v České republice byl obdobný situaci v Itálii nebo Polsku. Takové poměry tu však nejsou.

Výše uvedené názory mají kořeny na přelomu 19. a 20. století, kdy bylo sociálně-kulturní prostředí podstatně jiné než dnes. Většina lidí se v našich zemích hlásila ke křesťanství, a tudíž nebyla primární potřeba tvořit stranu či hnutí reprezentující křesťansko-demokratické či spíše katolické myšlenkové proudy. Sociální nauka církví, výsadní postavení rodiny a úcta k životu, to byla celospolečensky respektovaná témata.

V dnešní názorové pluralitě se však křesťanské ideje ztrácí. Socialistické ani liberální názorové křídlo, které u nás vyrostlo na základech postsocialismu, není mnohdy ochotno reflektovat menšinové názory, natož etický rozměr politiky.

Vím, že ne každý křesťan by měl být nutně součástí politické strany. Velmi důležité je alespoň to, aby se věřící o politiku aktivně zajímali a dokázali se k problémům kompetentně vyjadřovat.

(Autor je místopředseda Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR a KDU-ČSL)

Články v rubrice Aeropag vyjadřují osobní názory autora.