Religionista PhDr. Zdeněk Vojtíšek přednáší na Husitské teologické fakultě UK a na Evangelikálním teologickém semináři v Praze. Je mluvčím Společnosti pro studium sekt a nových náboženských směrů a šefredaktorem časopisu o současné náboženské scéně Dingir.

Co je v současnosti nejzajímavějším či nejvýznamnějším fenoménem české náboženské scény?
Pro mě je nejzajímavějším fenoménem ona šedá zóna lidí, kteří se výslovně nehlásí k žádnému náboženství, a přesto se považují za duchovní, možná i za věřící, nebo alespoň za duchovně hledající. Je to jev příznačný pro naši dobu. Musíme se rozloučit s přehlednou scénou, na níž vystupují pouze členové a nečlenové, zastánci a odpůrci. Doba je dnes daleko barevnější a vymyká se schématům. Těch 200 tisíc lidí, kteří se při sčítání lidu roku 2001 přihlásili mezi věřící, ale přitom se neztotožnili s žádnou registrovanou náboženskou společností, a těch 900 tisíc lidí, kteří se neoznačili ani jako věřící, ani jako bez vyznání, jsou podle mého názoru nejzajímavější fenomén na české náboženské scéně.

České náboženské scéně se věnujete již 15 let. Jak se za tu dobu vyvíjela?
Za nejvýraznější rys tohoto vývoje považuji pokles příslušnosti k velkým náboženským společnostem. Během deseti let došlo u katolické, ale i u evangelické a husitské církve k výraznému poklesu počtu lidí, kteří se k těmto církvím hlásí. To může mít mnoho vysvětlení: nejdůležitější faktor je jistě postupný odchod nejstarší, nejvíce religiózní generace. Dále je částečně asi pravda to, že roku 1991 se k církvím hlásilo „moc“ lidí, tedy i těch, kdo se s nimi identifikovali v podstatě jen kvůli jejich protirežimním postojům před rokem 1989. A ještě si navíc myslím, že je dnes doba, kdy lidi uspokojují spíše konfesně vyhraněná (někdy až fundamentalistická), citově vřelá, na praktický denní život zaměřená společenství. Současně s poklesem velkých náboženských institucí totiž můžeme sledovat drobný, ale vytrvalý nárůst malých společenství, ostrůvků živé spirituality, a to jak v rámci křesťanství, tak i v dalších náboženstvích. Nárůst není významný statisticky, ale řekl bych, že se přesto společensky projevuje. Duchovní citlivost, experimentování a hledání – to vše se mi zdá, že pomalu vzrůstá a je už ve společnosti obvyklé.

Které náboženské skupiny u nás byste označil jako sekty?
Tato novinářská otázka mne straší už mnoho let. Odpovědět na ni je velmi nevděčné i nebezpečné. Mohu totiž hodně uškodit označením některé náboženské skupiny za sektu právě tak jako odmítnutím některou skupinu takto označit. Nejpohodlnější by bylo se tomuto slovu vyhnout. Bohužel, jazyku ani jeho uživatelům se poručit nedá a není možné ignorovat, že slovo „sekta“ se běžně mezi lidmi používá. Považuji proto za odpovědnější trochu přispívat ke kultivaci tohoto nešťastného pojmu než ho ignorovat.
Po tomto úvodu tedy musím říci, že slovem „sekta“ označuje většinová společnost náboženskou menšinu, kterou považuje za deviantní. Důvody tohoto soudu mohou být různé, někdy se v nich obráží malá informovanost nebo malá tolerance ze strany příslušníků většinové společnosti, ale někdy může být praxe určité náboženské společnosti skutečně nebezpečná pro její vlastní příslušníky nebo pro její okolí. Pokud tedy chceme nějakou skupinu hanlivě označkovat jako „sektu“ měli bychom dobře vědět, co nás k tomu vede a zda tato značka má své oprávnění.
Řekl bych, že je oprávněné, když společnost považuje doktrínu o transfúzi krve a všechny tance vedení svědků Jehovových kolem této doktríny za něco nenormálního. Společnost je také citlivá na určité formy manipulace. Některá manipulace lidem třeba tolik nevadí (anebo ji mají dokonce rádi), ale taková hra na psychoterapii, kterou provozují v Dianetických centrech, posunuje Scientologickou církev – a já bych řekl, že oprávněně – mezi sekty v očích těch, kdo měli možnost se s problematikou seznámit. Podobně když se běžní lidé setkají s kouzelnickými triky indického duchovního vůdce Satja Sai Báby, které vydává za zázraky a za důkazy svého božství, zareagují slovy, že se jedná o nějakou sektu. A já bych souhlasil, protože je zcela přirozené, že i na poli náboženství před různými podvodníčky a šíbry jeden druhého varujeme. Tak bychom samozřejmě mohli ještě s několika společnostmi pokračovat.

Svědkové Jehovovi jsou nyní státem uznanou náboženskou organizací. Myslíte, že je to dobře?
Svědkové Jehovovi byli jako náboženská společnost registrováni roku 1993 a já myslím, že to je dobře. Byl bych rád, kdyby každá náboženská společnost u nás byla registrována. Věřím, že oficiální uznání má smysl, protože náboženskou společnost chtě nechtě kultivuje a začleňuje ji více do struktury společnosti. Samozřejmě nejsem rád, že při registračním procesu tehdejší vedení svědků obelhalo registrující úřad a popřelo doktríny, které tehdy běžně vyučovalo (jednu z nich – o odmítnutí transfúze třeba i dětem – ostatně vyučuje dodnes). Ale navzdory této chybě, která dodnes vrtá hlavou nečekanému počtu lidí, registrace svědkům zřetelně pomohla. Snaha přiblížit se ostatním církvím a získat podobný respekt, jako mají ony, je v posledních letech u svědků zřetelná jak na světové, tak i na naší, lokální úrovni. V podstatě tomu teď nejvíce brání ona kontroverzní doktrína o odmítání transfúze. Tato doktrína je ale už mezi samotnými svědky vnímána jako naprosto neudržitelná a je otázkou jistě ne příliš vzdálené doby, kdy bude (ať tiše, nebo s halasem) rozpuštěna a vypuštěna. Svědkové tedy teď prožívají velmi těžké, můžeme říci, krizové a zároveň asi rozhodující období. Moc jim přeji, aby svůj přerod dokončili bez velkých turbulencí, hádek a štěpení. A přál bych si také, aby jim křesťané (vím, že jsem na ChristNetu) tuto cestu svým přejným a chápavým postojem pokud možno usnadnili.

Pokračování rozhovoru naleznete zde. Foto: archiv Z. Vojtíška.