Synod Českobratrské církve evangelické (ČCE) se na svém posledním zasedání usnesl, že přípustnou odlišností od standardního liturgického oděvu je bílý talár (alba) a štola v příslušné liturgické barvě. Černý talár s bílými tabulkami však je i nadále standardním liturgickým oděvem v ČCE. Dále bylo rozhodnuto, že liturgický oděv může nosit každý, kdo v souladu s řády ČCE předsedá bohoslužbě. Rozhodovat o užívání liturgického oděvu je v evangelické církvi oprávněno staršovstvo (farní rada) příslušného sboru (farnosti, obce).


Oděv stavovský a liturgický

V hodnocení liturgického oblečení je třeba rozlišoval oděv jako znamení příslušnosti k duchovnímu stavu, který se nosí  i v běžném životě, nejen při bohoslužbě, a oděv liturgický. "Stavovský" oděv byl donedávna obvyklou praxí v římskokatolické církvi, dodnes v církvích pravoslavných. (Sem patřil krojovaný límec německých a jiných luteránů - dnes již zřídka užívaný. Patří sem i oblíbený kolárek anglikánů, severských luteránů, katolíků a jiných.) Tyto oděvní prvky mají signalizovat, že jejich nositel je oddělen k duchovní službě, a vyžaduje tedy zvláštní úctu. Reformace, obecně řečeno, byla zde zdrženlivá až odmítavá.

Oděv liturgický je používaný jen při bohoslužbě. Jeho funkcí není předně zvýraznit zvláštnost jeho nositele, nýbrž vyzvednout zvláštní povahu bohoslužebné slavnosti. To je podtrženo různými oděvními prvky pro různé liturgické příležitosti (časy), pro různé liturgické role a pro různá stadia bohoslužby (např. římskokatolický biskup odkládá mitru = infuli před modlitbou). I tyto vnější prvky mají ozřejmovat dramaturgii liturgického slavení jako několikavrstevného dění.

Fařář ČCE v dosavad typickém oděvu (černý talár + bílé tabulky). Foto: stránky sboru ČCE v Praze Střešovicích.

Katoličtí i všichni ostatní badatelé se shodují v tom, že liturgická roucha v západní i východních církvích, a to prakticky i se všemi doplňky (štóla, šerpa, kapuce, šátek, pásek, mitra, prsteny, rukavice), se orientovala dle módy císařského dvora nebo patriciátu pozdní antiky a insigniemi (štóla, pallium) kopírovala hodnostní odznaky římských úředníků. Podle evangelických teologů je tedy nepochybné, že žádný liturgický oděv není genuinně křesťansko-církevní, a ptají se, proč se křesťanská církev musela uchýlit k této imitaci, proč neprokázala více vlastní kreativity a proč se houževnatě držela těchto forem i v době, kdy již ztratily svou bezprostřední vypovídací schopnost.

V souvislosti s liturgickou reformou 2. vatikánského koncilu se údajně objevily návrhy, aby dosavadní soustava bohoslužebných rouch byla zrušena, výrazně zjednodušena nebo nahrazena novou soustavou, která by srozumitelněji vyjadřovala symboliku bohoslužebného slavení. Neprosadily se však.

Černý talár specifikum reformace

Název pochází z lat. talaris = kotníkový, sahající ke kotníkům. Tento liturgický oděv je pokládán za specifikum církví vzešlých z reformace. Původně byl nejspíše akademickým oděvem. Reformační církve tím naznačily, že výklad Božího slova a vedení obce vyžaduje určité vzdělanostní předpoklady. Probuzenecké (svobodné) církve však postřehly slabinu tohoto pojetí; výklad Božího slova a vedení sboru vyžaduje ještě jiné, hlubší předpoklady než jen vzdělání. Jde o vnitřní povolání. Proto vysílají na kazatelny muže (někdy i ženy) v občanském oděvu.

Sama reformace,  byla ve věci liturgického oděvu dosti svobodná a pokládala je za druhořadé, které je možné odstranit, ale také ponechat, není-li jim přikládán vyšší význam.

Bavorský talár k zakoupení v Obchůdku ChristNet 

V pruských zemích byl talár nařízen výnosy Viléma III. v letech 1811 a 1817 a dodnes je v Německu chráněn ústavou. Jednoznačně šlo o odznak příslušnosti k určitému veřejnému stavu. V Prusku byl v té době zaváděn jednotný oděv nejen pro faráře, ale stejně tak pro rabíny, právníky, profesory, poštovní, lesní a báňské úředníky a pohřební zřízence. Jednotná černá barva (vlastně ne-barva), společná pro státní úředníky, profesory, soudce a faráře, snad měla vyjádřit veřejně-nadosobní charakter úřadů, jejichž nositelé jsou zavázáni vědecké pravdě, právu a spravedlnosti, pravdě Boží. Talár ponechává volné vlastně jen ruce, hlavu, ústa, oči – prostředky sociální komunikace. Vilém III. nařídil černý talár, aby sjednotil praxi církví na svém území, jež byla rozkolísána vlivem osvícenských experimentů, částečně s odvoláním na nejednotnou praxi některých luterských církví. Vilémovo nařízení nezůstalo bez kritiky (W. Löhe aj.).

Některé církve navazující na reformaci, užívají talárů jiné barvy (Často luterské, Jednota bratrská, Evangelická církev metodistická aj.) nebo neužívají talárů žádných.

Tabulky vznikly snad z pohádkového límce

Bíle tabulky, které nosí evangeličtí faráři(řky) na taláru, jsou podle některých badatelů nejspíše pozůstatkem štóly. Podle evangelického faráře Daniela Hellera mají však původ ve velkém skládaném límci, který se nosil kolem krku a stále jej používají duchovní na severu Německa a ve Skandinávii. Jeho původ je v oblastech ovládaných Španěly a nosil se proto, aby pudr z obličeje nepadal na černé roucho. V našich zemích známe skládaný límec víceméně již jen z pohádek.

Foto ze seriálu Arabela.

Bílý talár, alba patří všem pokřtěným

Původně výraz „alba“ označoval spodní oděv (tuniku), přes který se přehazuje volný plášť (kazule) – tak je tomu při nedělní a sváteční bohoslužbě v katolické církvi dodnes. Až do 6. století byla tunika občanským oděvem mužů i žen, zhotovována byla ze lněného plátna bílé, resp. přírodně šedé barvy.

Vzhledem k tomu, že alba (na rozdíl od taláru) nebyla výrazem či odznakem stavu nebo úřadu, mohou ji tradičně oblékat při bohoslužbách všichni „účinkující“ (kazatel, lektor, varhaník, učitel nedělní školy, zpěváci, kostelník – tak tomu je i v některých reformačních církvích).

Bílá barva má v Bibli velké zastoupení – odkazuje ke vzkříšení, novotě života, k pravému světlu a zvláště ke křtu, kde souvisí s „oblékáním Krista“: křtěnec obléká bílé roucho na znamení znovuzrození – svlečení starého a oblečení nového člověka.

Bílé roucho podle této symboliky patří všem pokřtěným. Všichni jsou „liturgové“.

Finská alba je v prodeji za cca. 1400,- Kč v Obchůdku ChristNet. K dispozici jsou i další alby pro západní liturgii.

Štóla není kravata

Původ štóly je v civilní oblasti. Do 9. století byla označována termínem „orarion“, což byl šátek na otírání úst. Obvykle, ale zřejmě sekundárně, je štóla zdůvodňována odkazem k Mt 11,29n (jho Kristovo), podobně jako pallium arcibiskupů odkazem k Lk 15,5 (ovečka na ramenou).

Západní církev chápe štólu (která původně asi byla vskutku insignií úřadu diakona a kněze) jako signum výkonu úřadu, tedy funkce: mimo liturgii se štóla nenosí, katolický kněz si ji ovšem přehazuje i přes občanský oděv v případě, že koná svátostnou funkci mimo chrám (např. svátost u lůžka nemocného).

V každém případě štola souvisí s liturgickou rolí a úřadem. Nelze ji rozhodně chápat jako ozdobu, jejíž barvu střídáme podle období a která má – podobně jako kravata – zpestřit jinak fádní, bílou albu.

Štola s kříži k zakoupení v internetovém obchodě Christnet za cca 750,- Kč. K dostání jsou i štoly jiných barev a odlišného zdobení. Štolu bez zdobení lze vyrobit na zakázku za cca 200,- Kč.

Černá vede, ustupuje však bílé

Rozhodnutí Synodu ČCE ovlivnila situace v některých evangelických zemských církví v Německu, které buď přímo umožnily, nebo na zkušební dobu povolily alternativu „černý“ nebo „bílý“. V Německu poměrně velká část ordinovaných (některé zemské církve udávají 10–20% kazatelů) užívá buď albu a štólu, nebo alespoň talár se štólou (bílý talár oblékají i někteří faráři švýcarské reformované církve).

Pro větší oblibu bílé alby se štolou se nejčastěji argumentuje proměnou vnímání barev. Černá je „barvou“ smutku, evokuje spojitost s pohřbem. Černá se nepovažuje za barvu, spíše představuje absenci jakékoli barvy. Radost účastníků bohoslužby spíše vyjadřují pestré barvy. Společenské, a tedy důstojné oděvy již dávno necharakterizuje jen černá a bílá; barva se uplatňuje i v novodobých komunikačních procesech (reklama, loga, barevná schémata, samozřejmost barevné televize a filmu). Historický černý talár je i není „starobylou protestantskou tradicí“, jeho jednotné zavedení bylo projevem byrokraticko-unifikačních snah Viléma III. Dále je důležitý i ekumenický aspekt umožňující poznávání bohatství jiných liturgických tradic. Obava z nadbíhání katolicismu je podle evangelických teologů nemístná: tam platí kanonizovaná neměnnost forem, zde však svoboda a pluralita: „K pravé jednotě církve stačí souhlas v učení evangelia a ve vysluhování svátostí. A není potřebí, aby byla všude dodržována stejná lidská ustanovení anebo obyčeje a obřady zřízené lidmi…“ (Augsburské vyznání, čl. VII).

Z materiálů, které pro Synod připravili odborníci, je zřejmé, že černá nemá v kánonu barev žádnou přednost. Na druhé straně by však bylo povážlivým popřením křesťanské svobody, kdyby se liturgický oděv měl octnout ve vleku osobní nebo skupinové libovůle, či se dokonce stát zdrojem nepochopení a roztržky. Na místě má být maximální ohled na ty, pro něž dosavadní způsob může být např. také symbolem úcty k předchozím generacím kazatelů, kteří jim zvěstovali Boží slovo. Černý talár s bílými tabulkami není sice jediným tradičním liturgickým oděvem evangelických kazatelů, je však stále – zejména v našich zemích – oděvem pro evangelické kazatele nejtypičtějším, a tak čitelným identifikačním znakem pro ostatní veřejnost.

Faraři(řky) při prezentaci na veřejnosti před ordinací nových duchovních v Brně 23.10.2005 - foto: Lubor Přikryl.

Tato prezentace navenek byla podle faráře ČCE z Ostravy Aleše Wranu hlavním důvodem pro Synodní radu ČCE k přijetí prováděcího předpisu k rozhodnutí Synodu, který podle Wrany říká asi toto: "tam, kde kazatel prezentuje církev navenek, je přípustný jen talár černý s bílými tabulkami." Wrana zřejmě z kratkého emailu, který zaslal redakci Magazinu ChristNet, nepatří k zastáncům bílé alby a štoly a rozhodnutí synodu považuje sice za demokratické, ale zmatečné. Jako příklad uvádí formulaci "štola v příslušné liturgické barvě". Podle Wrany je tato formulace nejasná, protože je několik odlišných řad liturgických barev v různých církvích a uvádí zde zejména svoji zkušenost s kolegy ze Slezké církve augsburského vyznání (SCEAV), kteří používají v postní a adventní době štolu černé barvy. To, že se v minulosti (poměrně dávné) v postní době černá někdy nosila, připouští Tomáš Drobík, který je farářem ČCE v Praze. Dnes to podle Drobíka již ale není teologicky možné. "Upozorněte slezské luterány, že i ve zpěvníku, který nedavno vydali, nepočítají s variantou použití černé jindy, než na pohřeb a Velký pátek", reaguje na kolegu Wranu Drobík, který pochybuje i o vhodností užití černé barvy na pohřbech,  protože raná církev pohřbívala  v bílém. "Věříme přece ve vzkříšení a jen pohané musí být při pohřbu neštastní a smutní, tedy v černém", dodává Drobík.

Zavedení bílé alby může narazit i na praktická a finanční omezení. Synodní rada (SR) se totiž usnesla, že kazateli či kazatelce je poskytován z celocírkevních prostředků pouze černý talár, černý baret a bílé tabulky. Albu a štolu si musí příslušná církevní obec nebo kazatel koupit z vlastních prostředků. Výjimkou jsou pouze kazatelé ochranovského seniorátu. (Po rozdělení Jednoty bratrské tradičnější část církve našla útočiště v ČCE. V Jednotě bratrské je oficiálním oděvem duchovních bílá alba.) Alba je ale mnohem levnější ( 7x) a není nic jednoduššího než si ji koupit přes internet a nechat si ji zaslat poštou :-). Stačí jen zaslat velikost postavy.

 Překážkou mohou být dále i manželky farářů, podle důvěrných informací autora článku se jedna z nich již nechala slyšet, že ona bílý talár rozhodně prát nebude...

Článek byl převážně sestaven podle stanoviska Poradního odboru (PO) teologického a PO liturgického ČCE k otázce liturgického oděvu, dopisu SR sborům církve a dle článků Daniela Hellera.

Zakoupením jakéhokoliv výrobku z Obchůdku ChristNet, který provozujeme s Portálem sv. Isidora, podpoříte náš Magazín. Děkujeme Vám.