Po volbě Václava Klause prezidentem jste vydal své známé prohlášení. Jak se nyní díváte na situaci v Česku v době „pohavlovské“, v době Klause a Paroubka?
Bohužel, na tuto Vaši otázku nedokážu říct nic povzbudivého. Každý rok po návratu z letního pobytu v poustevně – po několikatýdenní totální abstinenci také od veškerých médií - s překvapením zjišťuji, že jsem zanedbáváním zájmu o domácí scénu naprosto o nic nepřišel. A tak letos na podzim jsem z psychohygyenických důvodů začal sledovat českou politiku jen zcela okrajově (stačí mi ranní zprávy a komentáře BBC) - a denně děkuji Bohu, že jsem do ní nevstoupil. Myslím, že veřejný život v naší zemi od parlamentu po média klesá pod bod únosnosti; poprvé nevím, koho budu v příštích volbách volit a zda se vůbec voleb účastním. Myslím, že od listopadu 1989 nebyla naše politická scéna tak ubohá a špinavá.
Klaus mne ničím nepřekvapil – kromě stereotypně trapného poštěkávání na EU, „NG-oismu“ apod. z něho nevyšlo nic, co by stálo za jakoukoliv reakci. Duchovně a morálně tuto společnost neobohatil ničím, nenabídl žádnou inspirativní vizi. Premiér Paroubek jako osoba, jako rázovitá postava, má část mých sympatií, ale to se netýká politiky ČSSD, zejména jejího sbližování s KSČM. Obávám se ještě více toho, co pravděpodobně přijde po volbách, ale nevidím momentálně žádný způsob, jak tomu zabránit. Necítím už žádnou chuť, sílu, motivaci do této sféry zasahovat jinak, než že občas vnesu nějaký postřeh, nápad, komentář do médií, ale celková apatie lidí je už taková, že zpravidla nedojde ani k žádné veřejné debatě; veřejný prostor opanoval bulvár a průmysl laciné zábavy.

foto: Michal Ureš

Hodně se věnujete takzvané velké ekumeně - mezináboženskému dialogu. Ve své záříjové přednášce na Fóru svatého Vojtěcha v Hnězdně jste označil za trvale platné dva obrazy 20. století - snímek planety Země z Měsíce a „pak fotografie papeže, který se drží za ruku s dalajlámou, s představitelem židů, muslimů a ostatních náboženství světa před bazilikou svatého Františka v Assisi.“ Do jaké míry je toto františkánské pozadí pro mezináboženský dialog důležité - svatý František, který se během křižácké výpravy v Egyptě setkává se sultánem, svatý František, který se modlí „Pane, učiň mne nástrojem svého pokoje“?
Ano, svatý František je vnímán i mimo katolickou církev jako ztělesnění vnitřní svobody, univerzální lásky a radostné oproštěnosti, je to osobnost, jíž rozumí lidé přes hranice náboženství. I v tradičně islámských zemích, kde jinověrci neměli na růžích ustláno, právě františkáni bývali tolerováni – například v Palestině za vlády muslimů (a dodnes), nebo v některých oblastech Balkánu.

Máte možnost při dialozích s významnými představiteli jiných náboženství, například islámu, otevřít i otázku lidských práv ? Kde vede hranice mezi snahou o smíření na straně jedné a pravdivostí na straně druhé? Jakou prioritu zde má mít solidarita se situací křesťanů v nekřesťanských zemích?
Koncept lidských práv, který je nám dnes na Západě vlastní, je nezápadním (především muslimským) světem vnímán jako cizorodý a nepřijatelný; kdybychom trvali na tom, že to je jediné východisko a platforma setkání, k žádnému dialogu by nedošlo.
Když uvážíme, jak dlouho trvalo nám křesťanům, než jsme dospěli k zásadě tolerance a svobody svědomí a náboženství (a mnohým křesťanům jsou tyto zásady dodnes cizí), nesmíme nerealisticky očekávat, že na ni příliš brzy přistoupí všichni představitelé jiných náboženství; je třeba s nimi začít hovořit bez předběžných podmínek. Dále je třeba si uvědomit, že v islámu neexistuje něco takového jako „církev“ (oddělená od státu) nebo všeobecně závazná autorita typu papeže; muslimští intelektuálové, s nimiž se setkávám, mají právě tak malou možnost ovlivnit politické poměry (např. respektování náboženské svobody nemuslimů v Saudské Arábii či Sudánu), jako já mohu těžko ovlivnit spory křesťanů v Irsku nebo chování amerických vojáků v iránských věznicích. Od hledání analogií v eticko-náboženských tradicích a vůbec nějaké základny pro vzájemné porozumění a zmírnění předsudků je ještě daleko k rozhovorům, od nichž bychom mohli čekat praktické politické důsledky, mezináboženský dialog nemá charakter mezistátních politických ujednání, přesto má v době „prolínání světů“ nezastupitelnou úlohu. Je to ovšem běh na velmi dlouhou trať.

V dnešní době se možná častěji než o Bohu mluví o andělech - v umění i showbusinessu. Co tomu říkáte jako religionista a teolog?
Na jedné straně je to součást žízně po posvátnu (to je religionistická odpověď); pro křesťanského teologa je tento kult andělů něčím, co připomíná ono uctívání nebeských mocností, od něhož se distancoval svatý Pavel.

Často zmiňujete citát Karla Rahnera: „Křesťan budoucnosti bude mystikem, člověkem, který něco prožil, nebo jím nebude vůbec.“ Jak máme chápat a vidět onoho mystika, patří sem i široký charismatický proud v současné církvi, který hodně staví na enthusiasmu a zážitkové spiritualitě?
Styl „divokých charismatiků“, používajících při „uzdravovacích akcích“ a agresivně-evangelikálních klauniádách na stadionech techniky masové manipulace, je mi z duše odporný (také proto, že pečuji o řadu lidí, kteří v důsledku tohoto stylu pastorace utrpěli vážné psychické a morální úrazy). Nechci však všechny tyto proudy házet do jednoho pytle – na některých proudech katolické charismatické obnovy oceňuji (a někdy sám používám) určité prvky (například modlitbu za „uzdravení minulosti“, vnitřních zranění apod.). Vím, že určitému typu lidí (a určitým věkovým kategoriím) vyhovují „nová náboženská hnutí“, sám mám však od nich velký odstup, vidím je většinou kriticky. Na mystické tradici oceňuji smysl pro paradox, pěstování vnitřní svobody a myšlenky „negativní teologie“ (oproštěnosti od lpění na určitých metafyzických konstrukcích, otevřenost pro Boha jako Tajemství, transcendující naše představy a pojmy).

Pokračování rozhovoru s Tomášem Halíkem, zejména o jeho nové knize Noc zpovědníka, naleznete zde. Některé otázky položené Tomáši Halíkovi jsme  položili i Václavu Malému, aby čtenáři mohli srovnat názory obou osobností. Úvodní část rozhovoru s Václavem Malým naleznete zde.