Dobře, že ten pohřeb vůbec byl. Ve velkoměstě mezi lidmi stále více převládá neochota svým zemřelým pohřby zařizovat. Prý kvůli drahotě. Ale stejně vážícím důvodem bude asi neochota zabývat se smrtí. A tak dobře, že se tady rodina shromáždila, musela se obléci do tmavého, a plakali. Tedy tak, jak to má být. – Také nechci kritizovat paní, která držela smuteční řeč. Naopak, určitým způsobem tyto zaměstnance obdivuji. Mluví na pohřbech, i když nemají pro chvíli smrti žádnou naději. Je to obtížná práce. Takový farář to má mnohem snadnější, když může kázat evangelium.

Ale tady jsem měl po dlouhém čase zase jednou příležitost být na civilním pohřbu jako posluchač. To pak naslouchám pozorně každému slovu. Řečnice svou řeč k bezvěrecké rodině vypointovala tím, že „všechno napraví lékař největší: čas“. Tady by se jistě dalo rozebírat, jak jsou taky tito profesionálové nakonec odkázáni na slovní zásobu původu náboženského. Ale nešť. Více mě překvapili pozůstalí: tím, jaké k obřadu vybrali písně. –

Nejprve z přehrávače zazněla sladká „U nebeských bran“:

Měl jsem rád stín stromů, říční proud,
štíty hor, co nejdou překlenout.
Krásnější svět vůbec nehledám,
to řeknu vám, tam u nebeských bran.

Píseň o tom, jak je krásný pozemský život, a jak si Michal Tučný nedovede představit žádný svět krásnější. A potom - jak říkají funebráci: při zatahování rakve - zpíval kýčovitý Jakub Smolík svou „Ave Maria“:

Ave Maria, Ave Maria,
proč člověk v očích slzy tajně skrývá,
když táta s mámou ve vzpomínkách zpívá
Ave Maria – Gloria.

Smolík prý vzpomíná na dětství a má tyto vzpomínky podbarveny latinskými mešními zpěvy. Zpěv Ave Maria je tady pro něj záležitostí zašlých časů stejně tak jako rodičovská tvář.

Na to, proč pozůstalí vybrali tyto dvě písně, mám střídavě dva názory. Ten první je, že tyto texty vypovídají o jejich hlavních hodnotách: první o touze užít si pozemského života, když nevěří na posmrtný, a ten druhý o snaze hledat zlatý věk spíše v tom, co bylo, v minulosti. Prostě pohanství, zdálo by se. – Stále více se však kloním k druhému názoru. Ti pozůstalí to zase tak moc nepromýšleli. Prostě vybírali ze seznamu skladeb, jak jim je v krematoriu nabídli. A v tom, že vybrali tyto dvě, se možná naopak projevila jejich instinktivní touha dát obřadu křesťanský charakter. Vybírali podle názvů a promluvilo zde jejich podvědomé přání po naději. A pravděpodobně jim pak ani nedošlo, jak byli prostřednictvím pop-music podvedeni, že vyzněním jsou tyto písně vyumělkovanou blamáží víry.

 Bylo mi to líto.

Autor je farářem ČCE v Ostravě