Pane biskupe, děkuji Vám, že jste si našel čas na rozhovor pro Magazín ChristNet. Sledujete křesťanský internet, například tento magazín?
Sleduji jej nepravidelně. Je velmi dobré, že existuje tento způsob komunikace. Chci jen poznamenat, že ne všechny příspěvky a reakce mají kultivovanou podobu. 

Mohl byste tuto odpověd blíže specifikovat? Přiznávám, že na ChristNetu se občas objeví trochu ostřejší články. Nemyslím však diskuze, které jsou zcela neregulované a každý z diskutujících prezentuje jen svůj názor a nese za něj odpovědnost.
Občas se vyskytne příspěvek, který je spíše výronem subjektivních pocitů, chrlícím monologem a hledáním domnělého nepřítele za každou cenu. Takový agresivní a jednostranný odsudek nesouhlasícího nesvědčí o zralém lidství dotyčného, natož aby byl pokorným svědectvím o víře.

Někdy to jsou ale hlasy „proroků na poušti“. V létě pro Magazín ChristNet napsal sérii článků psycholog a komentátor Katolického týdeníku Jeroným Klimeš. Podle Klimeše představitelé církve nekomunikují způsobem, který by odpovídal dnešní době. Klimeš si myslí, že by třeba zdobrovolnění celibátu a svěcení osvědčených mužů pomohlo řešit nedostatek kněží v pražské arcidiecézi, kde je podle něj 67% farností neobsazeno. Jak tento problém vidíte vy a jaká je koncepce církve pro obsazování farností?
Osobně se snažím vyslechnout a diskutovat s „proroky na poušti“, ale čas mi nedovoluje, abych ještě pravidelně sledoval a reagoval na všechny internetové podněty. To není v silách jedince. Jsem pro to, aby se věcně analyzovala otázka celibátu v našich podmínkách a solidní diskusí se nastolila otázka jeho zdobrovolnění. Ovšem rozhodnutí je možno učinit jen na rovině univerzální církve, to není v kompetenci místních církví, tj. diecézí nebo místní biskupské konference. Nejsem si jist, že by zdobrovolnění celibátu vyřešilo nedostatek kněží. Jeho příčiny jsou složitější, i když samozřejmě i závazný celibát hraje svou roli. V naší arcidiecézi probíhá složitý proces obnovy farností, který mj. zjednodušuje administrativní strukturu a jehož součástí je slučování farností do větších celků. Malý počet kněží je výzvou k větší spoluodpovědnosti všech pokřtěných za tvář a život farních společenství. Stojíme před úkolem více povzbuzovat a provázet při rozvíjení všeobecného kněžství laiků. V tomto jsme teprve na začátku.

Klimeš kritizuje i přístup vedení církve k představitelům tzv. podzemní církve.  Četl jsem vaši milou gratulaci k životnímu jubileu Jana Konzala v časopise Teologie a společnost. Jaký je váš vztah k lidem z těchto kruhů? O podzemní církvi se jednalo i na právě zakončené návštěvě biskupů Ad limina apostolorum v Římě. Můžete toto jednání a jeho výsledky přiblížit?
Vážím si těchto lidí, kteří byli v minulosti vedeni upřímnou touhou sloužit evangeliu za nelehkých podmínek. Nerad užívám termínu podzemní církev, protože to navozuje představu, že v naší zemi existovaly dvě církve. Byla to vždy jedna církev – její viditelná veřejná a neviditelná domácí tvář. Na Kongregaci pro nauku víry bylo jejími představiteli slíbeno, že na jaře příštího roku přijede vatikánský představitel do Prahy, aby se osobně setkal a vyslechl jednotlivé bratry této části církve a hledal spolu s nimi řešení jejich situace.

Jsou rozdílné pohledy na svět soukromé osoby Václava Malého a Malého jako římskokatolického biskupa? Cítíte se občas ve svém úřadě nesvobodný? Na jaře jste v rozhovoru pro Lidové noviny řekl, že papežský úřad přináší obrovskou psychickou i fyzickou zátěž. Zažíváte podobné pocity v  úřadě biskupa?
Ve své současné službě musím brát ohled na tým, jehož jsem součástí, a i když mám na některá většinou spolubratří schválená rozhodnutí jiný náhled, dodržuji zásadu, že se veřejně nevymezuji z důvodů kolegiality. Zároveň se snažím mít ohled na „svědomí slabých“, jak říká sv. Pavel. Tato služba přináší jistá omezení,ale je důležité, aby člověk neztratil svou osobitost – sám sebe. Do té situace jsem se nedostal. Zátěž spočívá především v neustálém a trpělivém vysvětlování, že určité osobní i kolektivní záležitosti musím nějak rozhodnout, i za cenu, že nejsem vždy schopen optimálního řešení. Je rovněž náročné se vyrovnávat s nespravedlivou kritikou těch, kteří vidí mnohé jen zvenčí.

Pro LN jste dále uvedl, že nový papež musí vystoupit ze stínu svého předchůdce. Navrhoval jste některé kroky, které by měla nová hlava církve učinit. Např. provést decentralizaci uvnitř církve a dát větší zodpovědnost i větší prostor jednotlivým biskupským konferencím. O víkendu jste se vrátil z Říma z návštěvy Ad limina – hovořili jste i o těchto tématech?
Trvám na svých výrocích, ale o těchto záležitostech se vůbec nehovořilo.

Jaké další otázky se při návštěvě biskupů v Římě řešily?
Řešila se např. otázka českých překladů liturgických textů, kde Kongregace pro svátosti v minulosti necitlivě zasahovala. Dále se hovořilo na příslušných institucích o struktuře církevního soudnictví v naší vlasti. Jinak rozhovory na kongregacích a radách byly spíše informativní.

Jste spokojen s výsledky cesty? Probíhala jednání s papežem Benediktem a vatikánskými úřady hladce nebo jste si občas i nerozuměli a museli přistupovat ke kompromisům?
Pobyt v Římě byl především setkáním s univerzální církví a jejím nejvyšším představitelem. Jednání byla povětšinou zdvořilostní a kromě shora uvedených problémů se o ničem závažném nejednalo.

V již citovaném listě (LN) jste také řekl, že církev musí hledat řešení i pro situaci rozvedených, protože těch v církvi přibývá. Nabízel jste cestu, která neztrácí „základní východiska“, ale zároveň dává prostor individuálnímu zodpovědnému svědomí. Nedávná synoda ale situaci rozvedených řeší stále konzervativně a příliš velký prostor individuální etice svědomí nenabízí a nadále plošně účast na Eucharistii rozvedeným zakazuje. Jste tímto rozhodnutím synody zklamán?
Upřímně řečeno, neočekával jsem od synody nic převratného. Pokládám za kladný moment, že podle svědků synoda probíhala ve svobodnějším duchu a byl vytvořen prostor pro necenzurovanou diskusi. Už to je prvním krokem k tomu, aby biskupové našli větší odvahu hledat řešení pro stále nejednoznačnější situace věřících.

Mohl byste komentovat i další závěry synody?
Nenalezl jsem v závěrech synody nic tak nového a důležitého, co by stálo za hlubší analýzu. Opakuje se v nich mnoho už dříve řečených věcí.

Dokázal byste se svého úřadu i vzdát nebo se nechat odvolat, kdyby jeho další vykonávání nebylo v souladu s vašim svědomím? Zdá se vám tato otázka příliš hypotetická a populistická? Na tuto otázku nemusíte odpovídat. Sám váhám, zda jsem ji měl položit. Napadla mě po nedávném přečtení knihy: Jacques Gaillot - Biskup těch druhých.
 Pokud bych ve své službě musel vykonávat něco, co je v zásadním a solidně a věcně odůvodnitelném rozporu s mým svědomím, vzdal bych se jí. Jako biskup jsem povinen stále zjemňovat a formovat své svědomí podle evangelia a odpovědně ho zapojovat do své služby.

Foto archív autora a Václava Malého. Pokračování rozhovoru naleznete zde.