Komunita z Taizé je jedním z živoucích pramenů ekumeny. Taizé je název malé vesničky ve Francii, která se mezi mnohými lidmi všech národností stala velmi známou. Kořeny Taizé jsou v ujímání se potřebných a hledání smíření. Na počátku stála osobnost babičky bratra Rogera, zakladatele komunity v Taizé. Ta během první světové války ovdověla a její tři synové bojovali ve válce. Žila v severní Francii. I přes nebezpečí bombardování zůstávala ve svém domě, aby mohla přijímat potřebné, kterým scházela potřebná péče. Přijímala pod svou střechu staré lidi, děti, těhotné ženy, uprchlíky. Velmi hluboce toužila po tom, aby nikdo jiný už nezažil to, co zažila ona. Rozdělení křesťané se vzájemně v Evropě zabíjeli, místo aby sloužili smíření a pokoji a zabránili tak nové válce. Sama pocházela ze starobylého evangelického rodu. Ve své touze po smíření učinila sama první krok: začala docházet do katolického kostela, ač se nijak nezříkala svých evangelických bratří. Tyto dva významné postoje poznamenávaly život bratra Rogera: ujímání se potřebných, s nimiž společnost zachází nejhůře, a usmiřování se s katolictvím.

Když vypukla druhá světová válka, bylo mu 25 let. Již několik let v něm zrála silná touha po smíření, myšlenka klášterní komunity, která by byla orientována na tento cíl. Opustil rodné Švýcarsko a usadil se v rodné zemi své matky, Francii. V té době zde zle řádila válka, nouze a utrpení. Později napsal: "Čím více se věřící člověk chce přiblížit tomu absolutnímu v Bohu, tím je pro něj důležitější hledat toto absolutní v lidském utrpení a strádání". V té době již hledal dům, který by koupil pro svou budoucí komunitu. Blízko Cluny objevil v burgundské vesničce Taizé domek na prodej. Když hovořil s jednou starou ženou o svých plánech, odpověděla mu: "Zůstaňte tady, jsme tak opuštění". Cítil, že hledané místo je zde, kde jako by zaslechl ve slovech vesničanky Boží hlas.

Vesnička Taizé - foto: Markéta Kirschnerová

Vesnička Taizé byla jen 2 km od demarkační čáry, ve svobodné části Francie. Začal se stejně jako dřív jeho babička ujímat potřebných lidí, uprchlíků, zvláště Židů. Žil sám, třikrát denně se modlil v malém kostelíku, stejně tak, jak se modlitba koná v Taizé dodnes. Po několika přepadeních gestapem musel ze země odcestovat, aby se sem v roce 1944 opět vrátil. V té době ho doprovázeli první tři bratři. V roce 1949 už jich bylo sedm a rozhodli se přijmout celoživotní řádové sliby celibátu, přijetí služby představeného a společné sdílení hmotných i duchovních statků. Bratr Roger byl představeným tohoto společenství. V dalších letech se postupně komunita rozrůstala. V roce 1990 v něm žilo 90 bratří katolického i evangelického původu, bylo zde zastoupeno 20 národností.

Společenství se snaží žít usmíření, přinášet je mezi křesťany i mezi oddělené lidi. Snaží se žít to, co bratr Roger nazýval podobenství společenství v jednotě. Nejde o účel sám o sobě, jde o to, aby se křesťané stali jakýmsi kvasem smíření mezi lidmi kdekoliv na světě, aby se stali nositeli důvěry, šiřiteli pokoje na Zemi.

Foto: ateliér Taizé

Společenství pro sebe nepřijímá vůbec žádný dar. Vydělávají si na živobytí výhradně svou prací a ještě se dělí s dalšími potřebnými. Bratři z Taizé žijí po celém světě v místech, kde je velká chudoba, v místech, kde jsou obzvláštní nesnáze, aby se tam mohli stát nositeli naděje a pomocníky potřebných. Taizé organizuje také setkání lidí různých národností jak na půdě své vesničky, tak na různých místech světa, aby tak otevírali cestu ke smíření a míru mezi lidmi, kteří se tak mohou společně vydat na "pouť důvěry na zemi". Letos se setkání uskuteční v italském Miláně.

Přípravné modlitební setkání za setkání v Miláně v kostele sv.Terezičky se neslo v duchu písní, modliteb, rozjímání a proseb. S hořící svící v ruce a v zahloubání do ticha bylo cítit Boží přítomnost, atmosféru pokoje a pokory. Ve víře povzbudilo čtení z knih proroka Izaiáše a čtení z listu Janova, ale i chválozpěvy a písně v podáni chrámového pěveckého sboru. Modlitba za nemocné, trpící, zoufalé, za rodiče, kteří tragicky ztratili svoje děti, za kněze a misie byla jakýmsi znásobením této atmosféry. Cílem setkání bylo vyprosit u Boha sílu zvládnout nést břemeno se svými blízkými a přijmout vše nové na Evropském setkání mládeže v Miláně. Po závěrečném zpěvu Laudente omnes gentes, laudente dominum odcházeli všichni posílení vírou, pokojem na duši a nadějí. Boží plamen hoří... a když to pochopíme, důvěra naší víry se stane naším vlastním chválozpěvem.

Cílem setkání v Miláně je: -překonávat rozkoly a připravovat budoucí dobu pokoje -žít svoji víru uprostřed dnešní doby -objevit církev jako kvas smíření v lidské rodině -otevřít se kráse modlitby skrze zpěv a ticho -poznat nové lidi a nové kultury -přijmout pohostinnost rodin a místních křesťanských společenství Milána.

Část textu byl zpracován podle knihy "Láska nad všechnu lásku" dle citace ekumenického časopisu OIkos. Podrobnosti o setkání naleznete na adrese komunity www.taize.fr. Foto kostela v Taizé na úvodní stránce - Markéta Kirschnerová.