Při nedávné návštěvě českých a moravských biskupů došlo i na přetřes otázky řešení problémů skryté církve – čímž se vlastně přiznalo, že dosud uspokojivě vyřešeny nebyly. Někteří z českých biskupů (mluví se nejvíce o Dominiku Dukovi) toto téma nadnesli jak na Kongregaci pro nauku víry, tak i přímo u papeže. Na jaře 2006 by měl ohledně této věci do Česka přijet sekretář kongregace arcibiskup Angelo Amato. Nicméně stále existují duchovní, kteří mají pocit, že byli neprávem odstrčeni. Velký počet jich je dosud zejména na Slovensku. Nejen o slovenské skryté církvi jsme hovořili s P. Gabrielem Kožuchem (* 1972), který na toto téma napsal diplomovou práci s názvem „Notlösung, oder Zukunftsperspektive?“ (Nouzové řešení, nebo perspektiva do budoucnosti?). Sám po neshodách s vedením bratislavské teologické fakulty odešel dostudovat teologii do Vídně. Dnes působí jako kněz rakouské diecéze Eisenstadt v obci Andau an Gols poblíž Neziderského jezera. V diecézi má zároveň jako duchovní asistent na starosti mužská hnutí.

Co Vás vedlo k zvolení dané tematiky?
Problematika skryté církve se mi zdá velmi aktuální a dosavadní řešení nespravedlivé – teď hovořím o situaci na Slovensku, ačkoli ani v Čechách není vše jednoznačně vyřešeno. K tematice jsem se dostal díky své rodině – můj otec byl tajně vysvěcený kněz. Byli jsme vychováváni jako tradiční katolická rodina. Během dětství jsem si všiml, že o některých otázkách víry se před jinými lidmi na veřejnosti hovoří nějak podezřele potichu. O to větší překvapení pro mě bylo, když nám rodiče začali zprostředkovávat setkání s lidmi ze skryté církve, a tito lidé pak s námi na chatě nebo v restauraci slavili mši svatou a sháněli nám literaturu, na kterou jsme podle slov jiných představitelů církve „měli být opatrní.“ Samozřejmě, pro nás mladé lidi bylo i lákavé to, že jde o něco zakázaného. Ale nebylo to jen nějaké dobrodružství: lidé ze skryté církve zprostředkovali nám dosud neznámé a přitažlivé způsoby modliteb, slavení mše a vůbec postoje. Dokázali oslovit mladého člověka tam, kde se nacházel. Zatímco to, co nám přinášela oficiální církev, bylo neosobní, nemohlo to 15 - 17letého člověka oslovit. Byla to nakažlivá odvaha, která nás získávala.
Pro mě metody pastorace skryté církve neznamenají jen nějaké nouzové řešení minulosti, ale spíše jednu z perspektiv pro přežití církve v budoucnosti. Skrytá církev se při své pastoraci dostávala i k lidem, které „oficiální“ církev nikdy neoslovila – ať už šlo o lidi v továrnách, vězně, pacienty v nemocnicích atd., zkrátka o lidi, kteří se tajně svěceným kněžím svěřovali se svými často závažnými osobními problémy. Řada z nich chtěla od zástupců církve řešit praktické problémy, chtěla něco víc než jen modlitbu růžence anebo odsloužení mše svaté - v žádném případě nechci znehodnocovat mši svatou nebo růženec, jen chci zdůraznit omezenost pastorace v období totality.

Působíte v Rakousku, které je v této souvislosti zajímavé i tím, že tam bylo v 60. letech potvrzeno kněžství řady tajně svěcených kněží (konkrétně v Innsbrucku u biskupa Rusche). Jak se na tuto problematiku dívají rakouští věřící?
V Rakousku je tato tematika známá jen užšímu okruhu lidí, kteří se v církvi angažovali už v minulosti a zajímají se i o tuto problematiku. Jejich postoj je kladný až obdivný. Mnozí z nich by rádi nějak pomohli, ale nevědí jak. V nejbližší budoucnosti máme s tamním katolickým mužským hnutím v Rakousku v plánu navázat pracovní kontakty se skupinou kněží skryté církve v Bratislavě. Musím podotknout, že ti rakouští věřící, s kterými jsem se o tom bavil (a často šlo o významné osobnosti zdejšího náboženského života), nemají žádné pochybnosti o právoplatnosti jejich kněžských svěcení.

Tajně svěcené duchovní nejvíc pobouřilo, že začátkem 90. let bylo plošně nařízeno tzv. „přesvěcení“ sub conditione – tedy pro všechna svěcení pocházející od Felixe Davídka. Klíčovou roli zde hrál pojem "dubie validus," pochybně platný. Jak se na tento termín díváte Vy a co soudíte o jeho původu?
Pojem „dubie validus“ se mi sám o sobě zdá „dubius,“ pochybný. Nevím, zda vůbec existuje v církevním právu, anebo je to jen nástroj represe. Tajně svěcení kněží měli úmysl, úmysl měl i platně vysvěcený biskup. Co se týká svěcení tajných biskupů, vím o tom, že o jejich svěcení musí být informovaný Svatý stolec, ale zároveň vím, že v případě nebezpečí existují tzv. "mexické fakulty," které umožňují podobné kroky i bez informování Vatikánu. A to, že se jednalo o velmi nebezpečné časy, o tom nemusím lidi, kteří se hlásili k víře před 16 a více roky, přesvědčovat. Já osobně nevěřím tomu, že by tajně svěcení kněží riskovali svoje životy i životy svých rodin a přátel v případě, kdy by si o svých svěceních mysleli, že jsou pochybná. Proč nikdo neoznačí jako „pochybně platná“ svěcení některých kněží, kteří šli do semináře a dali se vysvětit za účelem spolupráce s režimem!? Vždyť jejich kolaborace byla vlastně v rozporu se základním smyslem kněžství. V jejich případě chyběl úmysl, a absence úmyslu přece vysvěcení zneplatňuje. Více západních teologů - např. prof. Jorissen nebo vídeňský profesor církevního práva Primetzhofer se jednoznačně vyslovili za platnost jejich svěcení.

Co podle Vás v pozadí toho, že se za celých 16 let otázka nevyřešila?
Dám příklad: Člověk, který se neumí vypořádat se svou minulostí, se stane podivínem, anebo přímo nemocným. A pak se zlobí na tu část těla, která mu minulost připomíná. A toto platí i pro instituce, a v naší církvi je tím „připomínajícím“ orgánem skrytá církev. Pokud se církev za svou minulost stydí, není to přece samo o sobě nic lidsky nepochopitelného – stačí, aby se k té minulosti čestně přiznala. Vždyť přece víme, že bez projevení lítosti není odpuštění. Jenže pokud o otázkách skryté církve často rozhodují lidé, - a teď mluvím především o poměrech na Slovensku - jejichž minulost je přinejmenším pochybná, jedinci, kteří studovali teologii na papežem zakázané „průmyslovce pro ministranty“ (jak se vyjádřil teolog Josef Zvěřina), tak se těžko pohneme z místa.

Když jsem hovořil s jedním odborníkem, tvrdil, že v pozadí nutnosti přesvěcení "pochybně svěcených" duchovních stála obava Vatikánu z toho, že by to vedlo k vlně žádostí o zrušení celibátu (resp. uznání opravdu podivně svěcených duchovních) v Africe a Latinské Americe. Což je celkem pochopitelná obava. Co o tom soudíte Vy?
Myslím si, že otázka celibátu je v naší církvi přeceňovaná. Samozřejmě vím, že úbytek kněží má i jiné příčiny, ale tím, že celibát stavíme téměř jako centrální bod naší víry, tak riskujeme nedostatek personálu, a tím nemožnost vysluhovat svátosti. Z celibátu se stala jakási modla, před kterou všecko ostatní musí ustoupit do pozadí. Ženatí kněží skryté církve říkali, že jim manželky byly v těžkých časech velkou oporou, a ne na přítěž.

Je zvláštní, že v roce 1992, kdy bylo ještě jednotné Československo, reagovala Česká biskupská konference a Konference biskupov Slovenska na tzv. Normae (podle některých zdrojů schválených papežem v lednu 1992) rozdílně, Slovenská daleko nekompromisněji než česká (i praktické důsledky byly závažnější – nejznámější je např. zamezení tajnému biskupovi Dušanu Špinerovi v dokončení doktorátu).
Rozdíly v postoji české a slovenské církve k otázce skryté církve jsou opravdu pozoruhodné. Slovenské zacházení s jejími členy se mi zdá nelidské: chybí zde vděčnost vůči nim, chybí zde dialog. Jak už jsem řekl, problém spočívá v nezpracované minulosti. Je tu strach, že by mohlo vyjít najevo něco, co by ozřejmilo minulost některých členů slovenského episkopátu. Podle některých indicií se mi zdá, že arcibiskup Sokol byl o hodně aktivnější ve službách StB, než si myslíme.

Setkal jste se ním někdy osobně?
Když jsem studoval v Bratislavě na teologické fakultě, arcibiskup Sokol si nás všechny v ročníku po jednom volal a ptal se nás: „Řekněte, kdo z vás je tím shnilým jablkem? Neboť pokud je jedno jablko shnilé, nakazí i ostatní.“ Vnímal jsem to jako psychický nátlak. Těmi shnilými jablky podle něj byli lidé, kteří „si nechávají vozit knížky ze Západu a chtějí na katolickém Slovensku zavést prohnilou západní kulturu.“

Jak lze otázku skryté církve vyřešit? Co podle vás nejvíce potřebuje?
Já osobně se snažím podporovat pokusy, které se pokoušejí osvětlit minulost skryté církve. Myslím si, že je důležité, aby se o této problematice mluvilo, abychom se pokusili najít řešení, které by dílo členů skryté církve nejen uznalo, ale zároveň naznačilo, co z jejich odkazu můžeme načerpat pro budoucnost – už proto, že šance, které nám skrytá církev nabízí, můžeme propásnout: ať už jde o počet kněží a aktivních a odvážných laiků, kteří nám dnes chybějí, nebo hloubka víry těchto lidí. V opačném případě si totiž střílíme gól do vlastní branky. Myslím, že se tomu také říká hřích proti Duchu Svatému...