Hned na začátku Klimeš odmítá prý rozšířený názor, že Vatikán byl vždy proti svěcení homosexuálů na kněze. Klimeš tvrdí opak: biskupové a preláti přijímali homosexuály jak na běžícím pásu. To je ovšem bohapustá lež! Homosexuálové byli oficiálně vždy odmítáni - naposledy se k této problematice vyslovil před pětačtyřiceti lety papež Jan XXIII. ve směrnici, jež zapovídá svěcení homosexuálních seminaristů. Jinou věcí je, že biskupové fakticky světili homosexuály o sto šest, ať nařízení existovalo nebo neexistovalo. Důvod je prostý: zjistit, zda je dotyčný homosexuál, je obvykle obtížné. Ani zženštilé chování u muže (které je skutečně charakteristikou menšiny femininních gayů) není automatickou známkou homosexuality. Zkrátka: naprostá většina gayů svou homosexualitu na čele nenosí. A pochybuji, že se tehdy prováděla falopletysmografická šetření u budoucích velebníčků, která jediná dokáží s vysokou validitou určit citově-sexuální orientaci.

Ale dobře, jak se ovšem vypořádat s pobuřujícím faktem, že několik desítek kněží (povětšinou opravdu homosexuálů) zneužívalo nezletilé chlapce? Samozřejmě je třeba takové chování odsoudit a udělat vše pro nápravu a prevenci. Ukázalo se, že „tutlání“ o delikventech a strategie „přeložení do farnosti“ se neosvědčilo, ba navíc takový „přístup“ k problematice nejvíc pobuřuje. A s největší pravděpodobností se zdá, že tak dopadne i nyní ražená staronová „koncepce“. Je možné, že počáteční „přebírkou“ před svěcením se lapí budoucí nemravové. To je jistě dobře. Krutou daní pro církev se stane to, že většina ukázněných homosexuálních mužů, kteří spatřují své povolání ve službě bližnímu a Bohu prostřednictvím kněžství, odpadne. To ovšem znamená pro budoucnost církve velkou hrozbu. Jeroným Klimeš i pomazané vatikánské hlavy nějak podivně zapomínají na velký počet homosexuálních kněží, kteří svou službu vykonávají vzorně. Mezi svými farníky jsou oblíbeni, jejich kostely jsou plné, a to obvykle lidmi produktivního věku a mladými rodinami - prostě jsou vzorem pro ostatní, třeba „normální heterosexuální“ kněze. Kolik jich jenom v pražských exponovaných farnostech slouží! A proč je tak velký počet homosexuálů mezi duchovenstvem? Tato otázka není nikde odborně zpracována, ale soudím, že jen menší procento současných homosexuálních kněží šlo dělat „farářinu“ kvůli profesi, u níž se celibát předpokládá, aby tak zakryli svoji orientaci. Spíš si myslím, že to vyplývá z charakteru kněžského povolání. Věřící homosexuální muž si kněžskou službou sublimuje přirozenou nemožnost mít vlastní rodinu a děti - jeho rodinou jsou lidé v určité komunitě.

Proto mi připadá značně nemravné paušálně odmítat lidi jenom na základě jejich jinakosti, na základě kolektivní a očekávané viny. Zkušenost ukázala, že většina homosexuálních kněží je pro církev přínosem. Jenomže v úvahu se ze zkušenosti bere jenom jedna strana mince, ta zašpiněná. Lesklá nezajímá. Tisíce dobrých homosexuálních kněží tak bude pykat za desítky skutečných viníků. To je vpravdě křesťanský přístup…

Autor studuje historii a společenské vědy na PedF UK v Praze. Články v rubrice aeropag vyjadřují osobní názory autora.