V sále Buhuslava Martinů se 14.listopadu 2005 uskutečnil koncert soudobé duchovní hudby. Organizátorem akce byl Spolek duchovní hudby. Zazněly skladby napsané pro tuto příležitost, ne starší jak dva roky. V podání umělců jsme vyslechli kompozice pro klavír, varhany, sbor, bicí nástroje a orchestr. Nejen o téhle zdařilé akci jsme si popovídali s Jiřím Kubem, členem výboru a úřadujícím místopředsedou Spolku duchovní hudby v Praze.

Jak jste se dostal k hudbě?
Do hudby, a to zejména hudby duchovní, jsem se prostě narodil. Můj dědeček, profesionální hudebník a člen orchestru Národního divadla, varhaničil, sbormistroval po pražských kůrech. Na jednom z nich (u sv. Markéty) jsem vyrostl. Dětství jsem prozpíval v Kühnově dětském sboru ( pod prof. Chválou i přímo Markétou Kühnovou), absolvoval „lidušku“ LŠU. V dobách ranně gymnaziálních jsem byl vyslán „do světa na vandr“ – do chrámového sboru a zejména orchestru u sv. Jiljí v Praze, kde jsem strávil přes 20 let, „vypracoval se“ z orchestru přes výpomocného chorálního sbormistra až na post nejvyšší. Ve sboru jsem se seznámil se svou (tehdy budoucí) ženou, která se mnou nakonec sbor vedla. Před tvrdým chlebem výkonného umělce jsem rezignoval, a živím se jako fyzik a s chrámovou hudbu obcuji na nekomerční bázi.
V dobách svého výpomocného sbormistrovství jsem se začal zajímat o gregoriánský chorál. Navštívil jsem tehdy vrchního kováře – prof. Venhodu (kde byl v těch dobách David Eben? Na základní škole?) a ten mě předhodil dalšímu nadšenci - dr. Evženovi Kindlerovi a jeho souboru Musica poetica (západní i východní hudba prvního tisíciletí), kde jsem zpíval přes 15 let a pobral mnoho moudra i dovedností. K tomu bokem jednu chrámovou schólu, jeden dětský chrámový sbor.

Kdy jste začal pracovat ve Společnosti pro duchovní hudbu a jak jste se k této práci dostal?
Spolek duchovní hudby vznikl ještě na podzim roku 89 – prostě jakmile to šlo. U jejího zrodu stály velké osobnosti skladatelské (Hanuš, Eben), výkonní umělci (Hercl, Vodrážka, Korejs, Otto Novák) i kupa amatérů, sbormistrů i varhaníků. Tam se nedalo nevstoupit. Po počátečním nadšení se však umělci začali pomalu vracet ke své umělecké práci, sbormistři ke svým sborům a činnost společnosti pomalu utuchala. Abych byl spravedlivý, skupina nadšenců se vrhla na organizování festivalu duchovní hudby Svatováclavské slavnosti, přistoupila k tomu velmi odpovědně a pořádá jej dodnes. Byly doby, kdy to byla aktivita skoro jediná. V devadesátých letech jsem v SDH působil jako „revizní komise“, chodil 5x za rok na schůzi a občas vypomohl s tím, co bylo potřeba.
Na přelomu tisíciletí jsem zjistil, že vše, čeho jsem jako sbormistr mohl dosáhnout a čím sbor obohatit, se už událo a sbormistrovství jsem zanechal. Od té doby vypomáhám na kůrech, jak a kde je potřeba, systematičtěji v katedrále sv.Víta, Václava a Vojtěcha. V té době jsem uvažoval o tom, zda má moje angažmá ve Spolku duchovní hudby a SDH sama nějaký smysl. Než bych rovnou vystoupil, řekl jsem, že z blízka prozkoumám, zda je tam opravdu situace beznadějná a nechal jsem se zvolit do výboru. To je u nás velmi snadné, kdo na valné hromadě pozvedne oči při otázce, kdo by chtěl pracovat ve výboru, místo aby je sklopil, ten zvolen je a všichni ostatní si při tom oddechnou. Hned na té valné hromadě jsem dostal na starosti webové stránky (ty se v tom jako fyzik přece vyznáš!). Do týdne dosavadní předseda vážně onemocněl – a už to jelo.

Cestou na roráty

Naplňuje vás tato práce, co vám bere a co naopak dává?
Jestli mě naplňuje? Na to nedokážu odpovědět. Řekl bych, že mě spíš pohlcuje, než naplňuje. Bere mi veškerý volný čas a chtěla by brát ještě víc, ale už není kde. Moje moudrá adoptivní zvěčnělá teta mi radila: „Nic se neuč, co se jednou naučíš, celý život budeš muset dělat.“ A naučil jsem se, bohužel, spoustu věcí. Od sazby not, správy webu, psaní článků, přes vedení účetnictví, psaní zápisů a dokumentů, až po komunikaci s hlavami pomazanými. Sice všechno velmi nedokonale a amatérsky, ale vždy nejlépe z těch, kteří jsou k tomu momentálně k dispozici.
Co mi naopak dává? Nejspíš prostor pro službu. Ostatní možné aktivity bych pravděpodobně dělal hůře, než ti, kteří je dělají. Jsou lepší ošetřovatelé v hospicu, lepší sběrači prostředků na misie, lepší malíři a architekti, lepší katecheté a pastorační asistenti, než bych byl já. V každé oblasti mé práce se může najít za mě náhrada. Jakmile se najde, rád předám štafetový kolík a budu zase volný pro výzvu „Koho pošlu a kdo nám půjde?“ a budu moci odpovědět „Pošli mě!“, jako se mi to v životě již několikrát stalo.

Pracovat obklopený hudbou je určitě příjemné, ale určitě i náročné. Napadlo Vás někdy, že byste dělal něco jiného?
Je velký omyl představovat si, že pracuji obklopený hudbou. S hudbou pracují spíš opravdoví muzikanti. Já pracuji spíš s počítačem, účetními předpisy, grantovými formuláři, internetem a odbornými texty. Přepych ponoření se do hudby si mohu dovolit jen zřídka. Ani nejsem kdovíjaký muzikant. To by mě přece pro tuhle práci bylo škoda. Jak se říká, „kdo to umí, ten to dělá, kdo to neumí, tak to učí, a kdo neumí ani to, tak to řídí“. Dělat něco jiného? Klidně. Je jen pár věcí, které bych dělal nerad. Ale raději si je nechám pro sebe, protože odříkaného chleba největší krajíc :-)

Mnozí považují advent jen za shon a nakupování před Vánoci. Co toto období znamená pro Vás?
Advent je pro mě nejtajemnější období roku. Ale moc si ho neužiji. My, chrámoví muzikanti (k tomu se odvažuji proto, že jsem své hudební zážitky dosud úplně nezapomněl), jsme odsouzeni k věčné schizofrenii liturgického roku. O adventu trénujeme na Vánoce, v postě se učíme zpívat aleluja, na slavnost Všech svatých myslíme na zítřejší requiem. Takže zbývají jen rána, než se svět stačí probudit. Symbol adventu, to jsou pro mě rorátní bohoslužby. (Praha: v katedrále sv. Víta od  5: 45 , U Týna Ut, Čt, So od  7: 00, U Sv. Trojice Po, St, Pá od  7: 00 hod.  -pozvánka red.)

Roráty v katedrále

Co nového a zajímavého chystáte v adventním období?
Pokud myslíte SDH a její hudební aktivity, tak nic. V adventě má každý chrámový hudebník (a to jsou vlastně naši klienti) plno práce ve svém sboru, ve své farnosti. Takže na nějaké spolkaření, školení a setkávání není o adventu ani pomyšlení. Nějaké vlastní (ústředně pořádané) adventní koncerty – to by bylo jen nošením dříví do lesa. Pokud myslíte naše členy, ti toho chystají určitě mnoho. Novinkou může být třeba pokus o předvedení rorátní praxe 16. století tak, aby to mělo pozitivní duchovní účinek i dnes. (V Plzni 14.12. ve spolupráci s biskupem Radkovským.) Je to do jisté míry jeden z prvních pokusů, jak se v adventu kulturně vzepřít supermarketové hegemonii koled a santaklausů. Sám jsem zvědav, jaký to bude mít ohlas. Pokud myslíte mě osobně, tak se chystám utrácet peníze. V adventě je doba, kdy zjišťujeme, kolik peněz se nám podařilo vlastně v tomto roce nashromáždit a jaké finančně náročnější projekty (většinou stavby a opravy varhan) ještě do konce roku podpořit. Ale na tom není nic nového ani zajímavého.

Jiří Kub vystudoval Matematicko-fyzikální fakultu v Praze. Absolvoval Lidovou školu umění na trubku. Pracuje jako vědec ve Fyzikálním ústavu v Praze. Foto:  archiv Jiřího Kuba a stránky roráty v katedrále.