Liturgia (bohoslužba), koinonia (společenství), diakonia (služba), martyria (svědectví) – základní pilíře křesťanského života. Je-li některý z nich oslaben, začne se stavba církve povážlivě naklánět. Reformační křesťan se často negativně vymezuje vůči tzv. “liturgii“ a změny pořadu bohoslužeb jsou pro něj podezřelé. Přináší si předporozumění, které mu brání hlouběji porozumět a zakusit řeč liturgické symboliky. Náboženství a víra jsou pro něj oddělené pojmy a každá náboženská zkušenost je předem něčím podezřelým. Odmítání liturgie má kořeny i v nepochopení významu slova. Přeložením řeckého slova leitourgia - /práce lidu, služba lidu, Bohu–služba/ získáme již slova srozumitelná i českým evangelíkům. Každá bohoslužba je liturgií – římská mše i volnější pořad evangelické bohoslužby. Proto je otázka: „Máme v naší církvi liturgii“? předem zavádějící.

Interier modlitebny Českobratrské církve evangelické v Brandýse nad Labem

Zdravý minimalismus?
Protestantské církve (zejména kalvínského typu) svým důrazem na jednoduchost v bohoslužbě nás nutí se stále ptát, zda je naše bohoslužba opravdu tím zdravým a potřebným minimalismem, děním, kde vše má svoji funkci. Nebo zda tomu není právě naopak a nežijeme již jen ze setrvačnosti a ve stereotypech pseudotradice, kterou tak často vytýkáme katolíkům. Není za snahou po udržování tradic otců jen nepružnost a neochota se zamyslet nad východisky víry? Analogická situace je s prostorem, kde se naše bohoslužby konají. Soustředíme se v prázdném prostoru bez obrazů s bílými stěnami na to podstatné – zvěst Evangelia lépe něž v kostele se symboly? Je opravdu správné, že v mnohých sborech je jedinou šancí v roce k zapálení svíčky – symbolu přicházejícího světla Kristova – jen těch několik adventních nedělí?

Zvěstování Panně Marii - Miroslav Rada

Příkladem může být i pohled nás reformačních křesťanů na symbol kříže (srovnej komentovaný dokument ČCE K Chápaní symbolu kříže v českém evangelictví). Symbol, který v nás vyvolává psychologickou bariéru spojení s útlakem doby protireformační, ale zároveň základní křesťanské znamení, které bytostně patří k základům naší víry. Dle mého názoru mají tzv. druhotné věci často svůj hluboký teologický význam a znamenaly pro celé generace křesťanů oporu a pomoc na cestě životem víry. Ke zprostředkující úloze symbolu je třeba říci, že transparentní symbol nevylučuje, nýbrž naopak umožňuje (bez-prostřední) víru a otevírá prostor pro osobní vztah s Bohem. (Tillich) - Snaha o strohost a funkčnost se může ve své vyhraněné podobě projevit vyprázdněním obsahu podobně jako krásné funkcionalistické stavby postavené před druhou světovou válkou v šeď socialistických odlidštěných sídlišť. Tradiční evangelík často uvádí, že vnější věci nejsou pro něj to hlavní, často se však již necítí svobodný v tom, když se ony údajně nepodstatné věci mění (pořad bohoslužeb, symboly, výzdoba kostela). Pak se teprve ukazuje, že naše víra není založena na pouhé milosti a Písmu a naše zvyky a tradice jsou pro nás kánon a železná košile.

Není třeba dělat revoluci, naše nedělní setkávání s bratry a sestrami ve společenství patří k našemu zázemí, k našemu pocitu domova. Při rozhovorech v církvi je nutné citlivě analyzovat předporozumění, které brání dialogu – najít kořen toho, proč je ve svobodné a „liberální“ českobratrské církvi, kde je možné téměř vše, nedůvěra vůči liturgické formě. Není třeba do našich bohoslužeb zavádět věrnou kopii římské liturgie, vůči které se český evangelík vymezuje mnohdy oprávněně. Přiznejme si ale, že v katolické bohoslužbě se zapojují věřící do aktivního dění často mnohem více než při liturgii evangelické a její jednotlivé časti s hlubokou symbolikou vyjadřují tajemství víry (zvolání Beránku Boží /Agnus Dei/, pozdravení pokoje atd.). Stěžejní je chápání liturgie jako ortodoxie, slavení víry, ne jen nějaké náboženskosti. Dalo by se diskutovat i o vhodnosti reformačního okleštění eucharistické modlitby na pouhá slova ustanovení (srovnej Hradílek in ČB 17/2003). Analyzují-li se novozákonní zprávy s eucharistickou tematikou, tedy jakési agendy prvokřesťanských církví, nacházíme i zde posloupnost úkonů, které odpovídají židovskému rituálu při jídle. Jde o výrazy: vzít, žehnat (požehnání v židovském chápání je zároveň vzdání díků a chvalořečení), lámat, dávat, říkat, které našly svůj domov v křesťanském eucharistickém jazyce (Kunetka, Sedláček). Ježíšova poslední večeře byla součástí židovské slavnosti Paschy s těmito různými modlitebními prvky: žehnání chleba a vína, připomínání Božích spásných činů, chvála a vyznání důvěry v prosebné modlitbě. Proto také slavení eucharistie v prvotní církvi sestávalo z díkčinění a připomínky Božího spásného činu v Ježíši Kristu, v Jeho utrpení, smrti a vzkříšení (D.Heller).

Archa - interier protestantského kostela v Grandchamp (Švýcarsko)

Zdroje liturgické obnovy
Obnova liturgie může vycházet z neobjevených vlastních zdrojů. Stále nedoceněno je bohatství bohoslužebné Agendy českobratrské církve (základní informace o bohoslužebné Agendě - liturgických tradicích církve, večeři Páně apod. naleznete i na konci evangelického zpěvníku -str. 805 - 847).
Agenda sice obsahuje některé zastaralé materiály (proto se uvažuje i o Agendě nové), ale i množství textů, u kterých je škoda, že nejsou v širším užití (např. pořad D vycházející z ekumenické tradice staré církve). Sympatická je práce katedry praktické teologie Evangelické teologické fakulty UK pro vedením prof. Filipiho, přestože jsem slyšel i názor, že katedra neumí své „zboží“ do církve dobře prodat (autor si je vědom nepodloženosti této výtky, a proto by rád požádal vedoucího katedry o rozhovor). Filipiho dnes téměř již historickou knihu Hostina chudých považuji stále za jeden z nejlepších manuálů historie a teologie liturgie u nás.
Velké bohatství je skryto i v evangelickém zpěvníku (EZ) a jeho Dodatku. Mnohé písně (spíše vybrané sloky) lze použít pro dialogické časti bohoslužeb a nemusí sloužit jen jako „nekonečné vycpávky“ k mluvenému slovu. Dialogickým charakter bohoslužeb se ve své práci na poli hudby snaží podtrhnout evangelická liturgická iniciativa Coena (otevřená skupina duchovních i “laiků“ usilující o liturgickou a duchovní obnovu v ČCE). Snahou o doplnění EZ (EZ např. - a to ani v Dodatku - nemá analogii k agendárnímu pořadu "D" – kterou lze z církví vydaných zpěvníků nalézt jen v poslední části zpěvníku Svítá).
Liturgická obnova zrcadlí i ekumenickou práci a podnětný pro použití v českobratrském prostředí je ekumenický lekcionář (RCL Revised Common Lectionary) biblických čtení (přípravy pro kázání podle RCL vycházejí každý týden na webu liturgické inciativy) nebo tradice denní modlitby církve, jejíž forma, aplikovaná na evangelické prostředí, aktuálně vychází v časopise Český bratr. Inspirující je bohatá liturgická práce Institutu ekumenických studií, publikovaná i v časopise Getsemany, starokřesťanské nebo starokatolické vzory nebo třeba limská liturgie (ta je pravidelně slavena v ekumenické spolupráci s Církví československou husitskou ve sboru ČCE v Praze na Vinohradech). Na rozsáhlé inspirační zdroje ze zahraničí bohužel není v tomto článku již prostor.

Inspirující zkušenost je k nezaplacení
Z výše uvedeného je zřejmé, že materiálů, ze kterých lze čerpat pro obohacení a obnovu liturgického života církve, je velké množství u nás i ve světě. Podklady a stanoviska nalezneme dnes téměř ke všemu. Co chybí, či přesněji: co platí a vytrvá, jsou žijící a strhující modely, či přesněji: konkrétní sbory a komunity, kde se daří víru žít a vyjadřovat tak, že to má úspěch a inspiruje druhé. To je i má osobní zkušenost ze sborů naši církve v Kobylisích, Vršovicích, na Žižkově, Českém Brodě, České Lípě, z recitace žalmů v Horních Počernicích nebo ze „setkání“ se Vzkříšeným při Velikonoční vigilii v kostele U Martina ve Zdi. Hluboké vzpomínky ve mně vyvolávají i velikonoční a svatodušní svátky slavené v protestantské komunitě ve švýcarském Gradchamp  nebo v komunitě San Egidio v Římě. Inspirující je i zkušenost s liturgickou obnovou v Nizozemí. Nemám na mysli jen náboženský zážitek. Uvedená místa byla pro mě i školou víry a výukou základních kamenů práce–lidu, Bohu –služby – liturgie. Inspirace je nakažlivá a základem každé liturgické obnovy je chuť sebesdílení a vzájemného respektu v církvi. Hlavní překážkou je strach z prožitku, strach z dialogu s druhým člověkem i Bohem. Liturgická reforma uspěje teprve tehdy, až si “liturg“ i “kalvín“ dokáží vzájemně pomoci v hledání styčných bodů svých vlastních cest, své víry a duchovního života. Je třeba mít na paměti, že i bohoslužba, z které sice vše vychází, je věc služebná. Život křesťana nebude lepší, bude-li světlo hořet jen na knotu svíčky, nikoliv v našich srdcích (nadpis tohoto článku je proto poněkud nadnesený - zejména z mediálních důvodů :-)). Život církví a křesťanů ve světě je mnohem širší a bohoslužba je i náš každodenní život. 

Autor děkuje za připomínky a náměty k textu teologům liturgické iniciativy. Autor je presbyter v Českobratrské církvi  evangelické a výkonný vedoucí Magazínu ChristNet. Článek vyšel ve spolupráci s časopisem Český bratr, který je k dostání v každem sboru evangelické církve nebo v knihkupectví Kalich v Praze. Foto: autor a archív Ondřeje Rady. K článku se můžete vyjádřit v diskuzním foru zde.