Zkušenost, experience, Erfahrung. Zakládá filosofickou orientaci, jejímž výchozím bodem je empirie – zkušenosti. Je stopou křižující přítomno, a přece dokáže poodhalit i mnoho ze zasuté minulosti. Vyhlédáváme ji formou dobrodružství a mezních situací a když se stane minulostí, převádíme ji do řeči a činu dramatizací. Zkušenost není jen doménou filosofie a herectví, ale i biblistiky, a v ní jedné z netradičních technik práce s textem – bibliodramatem. Nejde v něm o divadlo, ale právě o prožitek dramatizací uměle vytvořených figur, scén a kvazi-reálií, které imitují prostředí Bible podané vypravěčem, a tím i pomáhají hráčům do textu vstoupit. Bibliodramatický efekt je z velké části zavislý na moderátorovi, který sled a vývoj bibliodramatu vede, a také na skupině a její oteřenosti, bezprostřednosti, vzájemné důvěře. Jádrem je tedy prožitek v interakci. A ten, ač to není prvořadým plánem, může nastat i v situaci a prostředí reálném, ne fiktivním, a navíc neplánovaně. A to je i důvod, proč píši tento článek.

Psaly o tom mezinárodní noviny, v přímém přenosu monitorovaly stanice CNN a Fox a přes satelit vysílaly do celého světa: stávka zaměstnanců dopravy a spojů MTA ve městě New York ve dnech 20. – 22. prosince roku 2005. Důvod byl projev nesouhlasu se sociálním a finančním ohodnocením. Ano, také jsem si řekl, proč jsem musel být kvůli třiceti tisícům nespokojenců nedobrovolně spolu s dalšími deseti milióny lidí vtažen do sporu mezi oběma stranami kvůli prachům a penzi a stát se nástrojem manipulace, ale o to právě šlo. Chci tím jen říct, že už příčina sama byla agresivní, ne jenom následky. Stávka se udála v nejhorší dobu roku – před Vánoci. Začala a město se z hodiny na hodinu postavilo na hlavu. V New Yorku linky sabveje a autobusů denně použije sedm miliónů lidí. Ti všichni si museli najít jiný způsob dopravy: auta, taxíky, kola. Většinou chodili pěšky. Obětí se stal Manhattan. Tam se denně sjíždějí lidé z Brooklynu, Queens, Long Isladu a New Jersey. Přístupové komunikace na Manhattan se ucpaly tisíci aut. Naštěstí pro mnohé jezdily vlaky společnosti LIRR s cílem Penn Station na 34. ulici. Využíval je, kdo mohl … a mělo to své následky: dlouhatánské fronty na zastávkách, narvané vagóny, obrovská zpoždění, nervy na dranc. Kdo nemusel na Manhattan, zůstával doma. Byl jsem mezi těmi, kteří se na Penn Station vydali. A také jsem se stal obětí drtivého mlýnu těl, údem brutálního a bezohledného těla živé masy valící se ... kamsi. Jak jen muselo být Egypťanům, když se nad nimi zavřely drtivé masy vod?

Biblický příběh jeci´at micrájim „vyvedení z Egypta“ čili exodus (Ex 14) je aitiologické vyprávění, které má své vítěze, Hebrejce, a poražené, egyptského faraona a jeho vozbu. Kdykoliv o Velikonocích a Pesachu čteme tento příběh, stojíme na straně vítězů. Ti se v dějinách výkladu stali archetypem zachráněných, spasených, svobodných a jinak kladných hrdinů. Egypťané jsou také archetypem, jenomže záporným. Nevím, nakolik se na naší identifikaci s Hebrejci podílí instinkt a nakolik věroučná propedeutika či formace. Nakonec, není to právě velikonoční vigilie, eventuálně liturgie sederové večeře, která u praktikujících křesťanů a Židů tuto věroučnu formaci s teologickými důsledky zakládá? Ve vigílii se nicméně starozákonní moment vítězného přechodu přes Rakosové moře ztratil ve stínu Kristova vzkříšení a vítězství nad smrtí, peklem a podsvětím. Tato radikální christologizace dává téměř nulovou šanci identifikace s poraženými Egypťany. V pohledu křesťanské (tj. Ježíšovy) etiky a jeho nekompromisnímu důrazu na lásku k bližnímu by křesťan měl s Egypťany plakat, ne se smát a výskat při četbě o jejich smrti v ničivých, drtivých masách vod. Jak jen muselo být Egypťanům, když se nad nimi masy vod zavřely?

Hrozně. Mnohem hůř, než bylo mně 22. prosince na Penn Station. Byl večer a lidé se vraceli domů. Opouštěli Manhattan jedinou fungující dopravou, jíž byly vlaky LIRR. Celá 34. ulice mezi 6. a 7. avenue byla ve své délce na čtyřikrát zlomena do svodidel, v nichž se mačkalo přibližně dva miliony lidí, jejichž cíl byl vstup do nádražní haly Penn Stationu. Na „poklidný pořádek“ dohlížela policie. Ten se ovšem změnil v naprostý chaos, třenici, loktomlácení, presování na mnoho způsobů, lapání po dechu a bezvládí v okamžiku, kdy se tělo fronty octlo v jícnu haly. Desetitisíce lidí se v mnoha příčných proudech dralo ke vstupním branám vedoucích na perón a odtud dál do vlaku, jemuž chyběla navigační tabule ukazující směr jízdy. Byl jsem tak proti své vůli vtlačen do jednoho z vlaků … a jak jinak, ten mě vezl úplně někam jinam než do Brooklynu. Dost o tom. Nepíši přece o stávce, ale o zkušenosti.

Patřím mezi ty, kteří sdílejí moudrost, že všechno zlé je k něčemu dobré. Je osvědčenou pravdou, že zlo v pohledu dobrého konce ztrácí původní nepřijatelnou tvářnost a redukuje se na přijatelnost. Zkušenost „valících se vod“ v bezhlavé mase těl na Penn Stationu mě bibliodramaticky ten večer naučila sympatizovat s nepřítelem pesachového sederu, Egyptem, christologizovaného na Ježíšův pobyt v podsvětí. Úděl, který Egypťany potkal, bych nikdy nikomu nepřál. A úplně na závěr: biblická historiografie prochází tendencemi skepse vůči historicitě exodu. I já chápu, že se sled událostí podle scénáře Ex 14 neudál. V tomto pohledu tím více vystoupí způsob podání jeho autorů, jímž dávají jasně najevo, že se přímo kochají v popisu záhuby egyptského faraona a jeho vozby. Proč? Mám několik odpovědí, ale řeknu jen jednu: ti chlapíci totiž nikdy nestáli ve frontě na vlak LIRR na Penn Stationu, když zaměstnanci dopravy a spojů MTA stávkovali.