Ačkoliv jsou v křesťanství dějiny chápány především lineárně, (tedy od stvoření do konce světa), přesto zůstává i praktickému křesťanskému životu bližší jeho cykličnost. Těšíme se sice na advent, ale už předem víme, že pokud se dožijeme roku, bude tu advent zase znovu. Co tedy vlastně ještě očekáváme? Kdo má přijít?

Abychom nebyli rozpolcenci, je třeba opustit falešnou představu o nějakém dalším příchodu Krista, který prý přijde, ačkoliv jedním dechem říkáme, že už je tady. Onen příchod totiž probíhá stále a advent nám to má, musí a chce pouze znovu připomenout. Příchodem je totiž už sama existence světa, historického Ježíše, církve jako životního prostředí věřících, i moje vlastní smrt. Ten poslední příchod, který pro většinu z nás přijde na konci života, nebude tedy vůbec „další“. Církve až na výjimky učí, že poslední příchod Krista ve slávě bude tzv. „paruzie“, což je vlastně zkomolené řecké slovo pro „přítomnost“. Tedy všechno to, co zatím nechápu, co jsem už zapomněl, či co jsem nenaplnil, vejde do plné přítomnosti. Pro zle žijící je to strašná představa! Proto by byli nejraději, kdyby žádný Bůh neexistoval. Myslím, že toto je jeden z hlavních klíčů dnešního ateismu – strach z toho, že by se celý můj život měl zpřítomnit před zraky vesmíru. To je horší, než všechny soudy na celém světě: mám stát před sebou samým v celé nahotě svého lidství – a najednou! V tom případě je třeba zabít Boha. Problém ale je, že ani velcí bohobijci minulých staletí ho zabít nedokázali, spíše se při té snaze sami pomátli či umřeli v depresi. Současní praktičtí ateisté tuto depresivní bezsmyslnost navíc prožívají aktuálně – říkají tomu postmoderna. Ateistů teoretiků dnes už mnoho nenajdeme, a pokud ano, často je pevnost jejich víry v Neboha příkladná, až úctyhodná. Především prameny jejich víry (zpravidla scientismus) berou tito zbožní bezbožníci tak vážně a neotřesitelně, že kdyby se s takovou vírou v učení své církve setkal farář u svých farníků, zajásal by.

Zpřítomnění plnosti života je však náročná záležitost i pro zbožné, tedy pro ty, co si plnost života „Skrze Něho a s Ním a v Něm“ v zásadě přejí. Oni jsou však často oproti výše zmíněným bohobijcům obětí iluze, že rozkrytí jejich života přinese nějaký bonus. Jsou ve svých očích často spravedlivější než farizejové z evangelijních příběhů. Zvlášť pokud jsou dostatečně podle svých představ spojeni s křesťanskou tradicí, oproštěnou od všech modernismů a světskosti, prožívají tito svatí na zemi ono očekávání konce opravdu radostně. Oči jim září a z mrzkosti světa do nebeských kůrů se těší! A pokud jsou i v Písmu vzdělaní, pak přesně vědí, jak to tam vypadá – Ezechiel, Pavel či apokalyptický Jan to přeci museli vědět, vždyť tam už alespoň na skok byli. Takovýto bohomilec totiž už často nemá co očekávat a pokud čeká, pak často jen defilé své svatosti. V Čapkově Apokryfu o posledním soudu Bůh udivuje souzeného tím, že vystupuje pouze jako svědek. Nechává soudit lidi, soudce z povolání. Oni totiž vědí, jak to mají dělat, a tak v této povídce odsoudí hříšníka u posledního soudu bez mrknutí oka do pekla stejně, jako podobné delikventy odsuzovali za života na zemi. Čapkova provokace, a on provokovat uměl, se dotýká zásadního nebezpečí, které není třeba inteligentním čtenářům Christnetu dále rozvíjet. Je to nebezpečí „antiadventu“, který je po roce další čtyřtýdenní nebezpečnou příležitostí pro konzervaci mých jistot a upevnění mých přestav o „Tom, který Jest“.

Ano, cyklické prožívání života, ve kterém se stále vracím či upevňuji a nikam dopředu již nemusím, je krásné, ale velmi nebezpečné pro toho, kdo se v něm zabydlí. Paruzie, o kterou v adventu právě jde, se totiž najednou může scvrknout na malý svět představ, iluzí a jistot, které však s přítomností současného světa a Boha v něm mají jen málo společného. Otázkou tedy zůstává, kdo v tom velkém Zpřítomnění na našem konci světa (až bude nasypána hlína na hlavu či zazáří kremační pec) bude nejvíce překvapen či dokonce poděšen. No, přemýšlejme o tom, máme na to celý advent. A pokud by někomu pohoršlivý Čapek s jeho Apokryfy přeci jenom připadal trochu silné kafe (i když já osobně tyto silné kávy piji rád), pak předkládám bližší avšak nikoliv mírnější adventní čtení, třeba Matouše 19; 27-30, zvláště doporučuji dlouho prodlít u té třicítky.

 

P. Michal Podzimek je katolický kněz a proděkan pro studium Fakulty přírodovědně-humanitní a pedagogické Technické univerzity v Liberci.