Pozn. autora: Tučně je opět označena úspornější, "svižnější" verze.

I já děkuji P. Robovi za odpověď na moji reakci – tříbení názorů v této věci vidím také jako potřebné. Každopádně právě po zmíněné odpovědi. Velmi nerad bych totiž vyšel z této debaty zkarikován.:-)

P. Rob mi nenápadně a snad i nevědomky, leč přece jen vytýká neevangelnost. Ne že by na tom nebylo něco pravdy, ale nemyslím si, že by k tomuto poznání stačil můj předchozí článek. Na začátku je mi v odpovědi na mé řečnické otázky, zda jsem příliš liberální nebo naopak eliášovsky fundamentalistický, doporučeno být více evangelní, a text končí slovy: “Prorok Eliáš nakonec všech 400 Baalových proroků u potoka Kišonu pobil. Budeme starozákonní, nebo již nastala doba evangelní? Ano, nebo ne?”

Jenže správným adresátem výše citované otázky nejsem momentálně ani já, ani ostatní křesťané a Evropané obecně. A pokud se autor domnívá, že přinejmenším já ano, pak se v tom projevuje neporozumění mému postoji i současné situaci. Jeho reakce ale navíc míří mimo hlavní myšlenku reakce mé. Nedorozumění se projevuje i v tom, že P. Rob dokazuje, že náboženský relativismus nevyznává. To je samozřejmě dobře, ale z toho jsem ho neobviňoval.

Ale když už jsem tázán, odpovím: Z mého předešlého příspěvku jednoznačně vyplývá, že jsem proti pobíjení kohokoliv za jeho víru. Kdyby mi šlo o něco podobného, připomněl bych i výše zmíněnou biblickou událost. Ani jsem netvrdil, že zesměšňování náboženských symbolů je dobrým nápadem nijak neničícím mezináboženský dialog, nebo že se vydavatelé karikatur vůbec nemají omlouvat. Dalo by se to říct i tak, že jsem kritizoval právě „starozákonnost“ – např. našich muslimských bratří. (Samozřejmě aniž bych tvrdil, že my nemuslimové jsme ti sněhobílí a oni ti černí).

Celý spor byl z mé strany jen o tom, zda projevy neúcty vůči jinému náboženství omezovat a stíhat trestně-právním způsobem (což je to, co vyplývalo z prvního článku P. Roba). Já se kloním k názoru, že je zásadně třeba rozlišovat a že nikoliv, pokud se nejedná zároveň o projev vulgární nebo o prokazatelnou lež (pomluvu). Tentokrát pro přesnost dodávám samozřejmě i přímé nabádání k potlačení nějakých základních lidských práv.

Pokud v tomto rozlišování nebudeme dostatečně pečliví, může se nám stát to samé, co vidíme na příkladu tolik kritizované inkvizice (kterou jsme, pro jistotu připomínám, neměli jen my katolíci) - od postihu názorů opravdu nebezpečných se lehce sklouzne i k neomluvitelnému omezování lidské svobody a nerespektování lidské důstojnosti. Protože projevů, které mohou nepřímo vést k něčemu neblahému, je příliš mnoho. Karikatura může jen vtipným způsobem ozřejmovat pravdu, i když to někdo vnímá jako urážku. Navíc se zdá, že muslimové se snaží vynutit nejen nezesměšňování svých symbolů, ale postupně i stíhání každého „pokusu o poškození pověsti muslimů“ – viz (např.) tato zpráva převzatá z Hospodářských novin. Na můj vkus velmi nebezpečně široké kritérium. Nejde přece o to, zda byl pokus proveden, ale jen a jen o případnou lživost obsahu. Byla prokázána? Stěžovatelé si též stěžují na „pokus spojovat teroristické zločiny s islámem“. Takže bychom měli předstírat, že si myslíme, že to spojení vůbec neexistuje, jinak půjdeme k soudu?

A co krásné umělecké zobrazení Mohameda? Můžeme si ho my nemuslimové namalovat, nebo nám to bude zakázáno, protože i to je pro islám rouháním? Budeme moci kritizovat mnohdy nedůstojný vztah islámu k ženám, nebo to bude nepřijatelný náboženský útok? Bude muset evropský právní systém zohlednit islámský a ustoupit mu? Jak moc? Je projevení neúcty vůči určitému názoru automaticky i neúctou k jeho nositeli? Není někdy zcela ve shodě s láskou k druhému? Pokud ano, nebylo by pak potlačování těchto projevů mnohdy paradoxně ke škodě obětí "útoku"? Proč neponechat posuzování na lidech samých a svěřovat ho soudům i mimo výše uvedené případy? Zde jsme u jádra problému, o němž mluvím. Jestliže vyjde v nějakých novinách karikatura Krista, samozřejmě nás to mrzí a slušně protestujme, ale nevolejme hned po potrestání autorů za omezování naší náboženské svobody, protože objektivně vzato tím ještě porušena nebyla. A podobně v případech podobných.

Němec Manfredo van H. byl za hanění Koránu podmínečně odsouzen ne pro vulgaritu hanění (s tím bych v tomto případě neměl problém), ale proto, že „pod rouškou svobody názoru a vyjadřování ohrožoval klidné soužití“ a jeho počin byl „urážkou náboženství vyvolávající možnost veřejných nepokojů“. Když tedy napříště nebudu s něčím souhlasit, řeknu, že mě to uráží, vyprovokuji pouliční nepokoje a tím dosáhnu toho, že to bude zakázáno. Něco takového z toho tak nějak plyne. Bude stát chránit každého, kdo se dokáže „veřejně a nepokojně“ urážet? Nemůže být přílišná ústupnost přímo podporou takového hlasitého urážení se a zajišťování si nedotknutelnosti, když se zdá být tak efektivním? Pokud je ono zdůvodnění rozsudku opravdu jen takovéto, vidím v něm nebezpečnou logickou zkratku. A tvrdím, že podpora takových zkratek křesťanům nesluší a že její důsledky se vposledku obrací i (resp. možná hlavně) proti nim samým.

Kdybychom měli být konsekventní, museli bychom po zákazu náboženského zesměšňování v rámci této „ochrany základních lidských práv a důstojností“ a „ochrany před urážkou“ zakázat kdeco – např. i karikatury politiků a vtipy o policistech, blondýnkách a Pepíčkovi. A také muslimům, křesťanům, ateistům, postmodernistům, relativistům a vůbec všem vespolek zakázat tvrzení o větší pravdivosti vlastního přesvědčení, protože by to pak nutně vedlo k urážlivé klasifikaci těch druhých jako vyznavačů horšího (světo)názoru, což by byla diskriminace vedoucí potenciálně k další diskriminaci atd. atd. atd...

Rovněž nemám pocit, že by stíhání projevů neúcty pomáhalo mezináboženskému dialogu. Není psychologicky příliš možné opravdu ctít někoho, komu z principu nesmím říct něco negativního. Vynucená úcta je tak trochu protimluv a nezdá se, že by jednostranné zákonné zásahy v dlouhodobější perspektivě něco zlepšovaly. Nejsem politolog ani sociolog, ale na základě ke mně došlých informací docházím k závěru, že ve skutečnosti se přehnaným zákonným přidušováním jen hromadí napětí, které se pak projeví v rostoucích preferencích nacionalistických politických stran s protiimigračním programem.

Být evangelní znamená mj. i být v pravdě a snažit se věci vidět tak, jak jsou. Pokud chce někdo z křesťanů ctít i (svou představu) proroka Mohameda, prosím. Maximální možná uctivost a láska k muslimům jako lidem a uznávání pravdivých prvků v islámu – zajisté. Nedívat se na islámskou víru jen jako na návod k terorismu – zajisté. Nijak nevolám po tom, abychom k evangelizaci používali karikatury jinonáboženských symbolů, abychom muslimům opláceli stejnou mincí nebo v sobě živili antiislámské afekty. Ale vypsání odměny za zabití nemuslimských (!) autorů karikatur, zabíjení nevinných křesťanů a jiné násilnosti jsou dle mého skromného soudu problematičtější než samo publikování karikatury, a novinářům při vší jejich neprozíravosti a netaktu možná patří dík za ozřejmění nepřijatelného přílišného tlaku, který na naši svobodu chce vyvíjet islám. Jestliže P. Rob píše, že nás na něco dobrého “upozorňují, byť jednostranně, muslimové”, pak toto byť jednostranné kladné upozornění přiznejme i evropským žurnalistům.

Když tudíž čtu věty typu „Karikatury, které se objevily v evropském a křesťanském tisku, jsou mediálním násilím a vnějším nátlakem, které... vyvolaly vlnu násilí, na které tak máme svůj podíl viny”, cítím v tom příliš mnoho soudobého sebemrskačství a vytváření falešných pocitů viny. Za prvé trvám na tom, že náboženské karikatury nejsou samy o sobě „vnějším nátlakem” – tím je vpravdě jen to, co dělají v reakci na ně muslimové (ne všichni, samozřejmě). Novinářské karikatury jsou zajisté provokací, ale k vyvolání násilí rozhodně nevedou nutně, to je svobodná (a špatná) volba muslimů. Navíc byly některé karikatury podvrženy samotnými radikálními muslimy s cílem vyhrotit konflikt - viz např. tento nebo tento článek. Za druhé je důležité si uvědomit, že „evropský” už dávno není totéž co „křesťanský”. V křesťanském tisku karikatury tuším nebyly publikovány jako první a pokud tam publikovány vůbec byly, pak snad jen jako pro informaci, o co jde. A za třetí bych se necítil sebeméně vinen ani v případě, že by je vyprodukovali opravdu křesťané.

Pokud se už tedy cítím za něco spoluvinen, pak snad za to, že i mým nedostatečným přičiněním je Evropa v takové míře nekřesťanská, bez-božná, nábožensky neuctivá a nepraktikující a že tím pádem vzbuzuje u muslimů (považujících ji za křesťanskou) odpor ke křesťanství. Tedy mám opravdu za to, že mám být více evangelní. Ale tím pádem si vyčítám i to, že nejsem více „fundamentalistický”.

Protože pravá evangelnost s následnou apoštolskou účinností není třetí možností vedle liberálnosti a fundamentalismu, ani střední cestou mezi nimi. Je, tak trochu po vzoru "hypostatické unie" dvou různých přirozeností v Kristu, zvláštním spojením obojího – zdravého liberalismu (snahy vynucovat a zakazovat v co možná nejmenší míře) a zdravého fundamentalismu (zásadové víry postavené na pevných fundamentech, základech). Kdo nevěří, nechť nahlédne do Nového zákona. Spojením, které hezky bonmoticky vystihl i T. S. Eliot: „Církev je jemná tam, kde bys ty byl tvrdý, a je tvrdá tam, kde bys ty byl rád měkký.” Kdykoliv jedna z těchto noh kulhá, není to dobré. Natožpak kdyby kulhaly obě.

To je z mé strany snad vše – doufám, že jsem své stanovisko dokázal vysvětlit dostatečně srozumitelně a že nedorozumění už netrvá. Nedorozumění by mne totiž mrzelo mnohem víc než nesouhlas.