Zatímco přední české tištěné katolické médium vytrvale zásobuje na svých kulturních stránkách čtenáře novinkami z periferie domácího showbyznysu, eventuelně upoutávkami na spanilé kýče z novinek filmové produkce, evropská kina žijí zcela jinými událostmi.

Film Velké ticho se již více jak týden promítá v italských kinech. Snímek vzbudil mimořádnou pozornost již při uvedení v Německu, kde se promítá v 25 městech a v návštěvnosti již předstihl Harryho Pottera. Pokud přijdete pět minut před začátkem projekce do některého z římských kin, kde se promítá, není pravděpodobné, že ještě dostanete lístky. V čem je příčina úspěchu snímku, který je dlouhý 160 minut a obsahuje pouze necelých 5 minut mluveného slova?

Natočil jej režisér Philip Groning ve francouzských Alpách, kde se nachází Velká Kartouza, nejstarší klášter mnichů kartuziánů. Jak se objevuje i v závěrečných titulcích, Philip Groning požádal otce kartuziány o povolení k natáčení uvnitř jejich kláštera někdy v roce 1986, souhlasná odpověď přišla po 19 letech. Pro natočení filmu pak žil uvnitř komunity kartuziánů půl roku.

Celý film je obrazem každodenního života mnichů, který se odvíjí v rytmu modlitby, práce a odpočinku. Dlouhé záběry modliteb a denních úkolů (kuchyně, zahrada, šicí dílna apod.) střídají výňatky z evangelia a řeholních pravidel. Jakýmsi refrénem této obrazové meditace je pak zachycení pozvolné proměny horské přírody během střídání dne a noci i ročních dob.

Není to ale jen tvrdá řeholní askeze viděná zblízka, co činí z tohoto filmu unikátní dílo, ale spíše jednoduchost strohého života, ve kterém se každý detail běžných úkonů má proměnit ve způsob modlitby a oslavy Stvořitele. Je však v tomto životě i prostor pro týdenní vycházku, pro sáňkování na zasněžených horských úbočích, pro „popovídání si“ s kočkami ve stáji…

Velké ticho doporučil k vidění všem kněžím, řeholníkům a katechetům ve své diecézi v minulých dnech také arcibiskup Florencie, kardinál Ennio Antonelli. Arcibiskup Janova, kardinál Tarcisio Bertone, umožnil k promítání filmu využít dokonce janovskou katedrálu. Sám režisér však říká, že film není určen jen pro řeholníky. Ano, je to bezesporu událost v podobě radikální alternativy k běžné filmové produkci. Režisér v jednom rozhovoru uvádí, že vyrůstal v katolickém prostředí, ale nijak příliš horlivém. „Jsme zvyklí, že filmy tohoto druhu k nám přicházejí z dalekého Východu, a přitom zapomínáme na naše vlastní kořeny, pomocí kterých můžeme objevit své odlišné já,“ dodává Philip Groning.

Film šel do italské distribuce zpočátku v 35 kopiích, počet však vzápětí musel být zvýšen na 100. Je to zvláštní shoda okolností, že vstoupil do sálů zároveň s Basic Instinct 2, filmem, který navzdory úporné snaze o kasovní trhák zůstal pro drtivou většinu diváků obrovským zklamáním. Objevilo se něco nového, co naplňuje skrytou touhu srdce pro spočinutí v kráse, radosti a harmonii.

Z filmařského pohledu přitom můžeme vést debatu o žánrové vyhraněnosti, o tom, zda původní úplně tichá obrazová meditace nenabývá v závěru přece jen podobu výkladového dokumentu, kdy si mniši již více uvědomují přítomnost kamery, zda rytmus a skladba záběrů není v poslední půlhodině spíše variací základního motivu, zda autorská režijní vize má konkrétní obrysy (je to přece stále ještě film) atd. Ale to vše nakonec ustoupí do pozadí, pokud se necháme pozvat do otevřeného prostoru, kde zásadním spoluvytvářejícím faktorem je rozměr osobní duchovní zkušenosti, konfrontace s obzorem a krajinou ticha, kterou si každý z nás nosí ve svém srdci a na světě hledá místo, kde pro takovou touhu nalézt spočinutí s předzvěstí budoucího věčného patření…